To je ale divná otázka, že? Vždyť přece dnešní new age razí směr, že být v roli oběti nemáš , je to škodlivé pro tebe i pro okolí a když jsi v oběti, tak tvůj tvůrce se nemůže vyjádřit.

Ano, se vším tímto tvrzením souhlasím, ale…

Kdy jsem si poprvé všimla svého „ale”

Při práci s klienty na konzultacích jsem si všimla, že u někoho mě jeho role oběti vytáčela do běla a kdybych mohla, vlepila bych člověku jednu zprava zleva, aby se probral. U jiného klienta ve mě jeho role oběti projevovala soucit a ještě jsem ho v ní podpořila a vedla jej k tomu, aby ji uviděl a prožil si ji naplno. Proč to tak je?

Je to věkem

Může za to věk! Podpora role oběti vždy přišla u mladého člověka, zatímco u člověka přes pětatřicet mnou třásl vztek. Takové to „do pr…už z toho vystup, na co si to tady pořád hraješ…” zatímco u člověka do cca třiatřiceti tam bylo „Ano, měl jsi to těžké, připusť si to, poplakej si nad tím, úplně se v tom vykoupej.”

Do věku cca 33 let žijeme karmu rodu a načítáme, co je v něm špatně. Mladší generace už to nemají do 33, ale klidně do 25, mnohdy i dříve. To načítání znamená „Musím si to prožít a vstřebat do každé buňky!”

Po tomto věku už odkládáme roli oběti a máme plný potenciál přesunout se do tvůrce. Nese to s sebou velké transformace, změny v životě, opouštění nebo naopak kultivaci partnerských vztahů, změny zaměstnání, jiný náhled na dosavadní choroby a podobně…v tento čas se náš Systém zvaný (náš) vesmír nakumuluje do jednoho bodu a my můžeme čerpat tu nakoncentrovanou sílu k přesunu rozšířenějšího vědomí. Jakoby se otevřely vrata tam, kde jsme vůbec netušili, že jsou. 

V tento čas máte možnost vzít všechny své dosavadní křivdy, ublížení a zrady a uvidět je z jejich světlé stránky. Musím poděkovat sobě, že jsem fakt skvělá na to, pomáhat lidem změnit úhel pohledu a ukázat jim, v čem je jim to, co doteď nechtěli ani vidět, ku prospěchu. (Konec reklamního okénka :-D)

Proč to někomu nefunguje?

Funguje to každému, ale když byla role oběti v našem rodu moc silná a fňukání a stěžování si nabralo rámec přirozenosti a takového toho „to přece dělají všichni”, tak musíme počkat, až nás, často zdravotní stav, dožene k tomu bodu, že musíte něco změnit. Většinou kolem 45.roku už máme tak zbabraný život, že vyhledáme pomoc. 

Kdo to nepochopí ani tak, tak „Systém” zmáčkne červené tlačítko s nápisem „Stop” a náš život od té chvíle už nemá tvořivou vzrůstající tendenci, ale strmě začne klesat dolů, až ….skoro se mi chce napsat…bídně zhyneme 😀

Rodíme se jako oběti

Proč? Protože zde každá duše vstupuje se záměrem a každá „musí” zaplatit. To „musí” dávám schválně do uvozovek, protože před vtělením MUSÍ dát souhlas, že ví, co se bude dít, že je s tím srozuměna a je její svobodná volba se do toho po hlavě vrhnout. Takže nemusí, ale chce. 

ZAPLATIT znamená, že si po určitou část svého života zažije pravý opak svého záměru. Chceš tu žít v bohatství a hojnosti? Tak si ale zkusíš, co je to chudoba nebo hlad. Chceš tady rozsévat bezpodmínečnou lásku? Okej, ale musíš zakusit kruté zacházení. Chceš být požitkář a zažívat plnost lidského života? Zaplatíš osamocením, odloučením a v omezenosti. Jako oběti se už rodíme. Každý v jiné intenzitě, ale je to záměr, platba. 

K čemu nám oběť slouží?

Slouží nám výborně! Všechny emoce, které v sobě jako oběť nakumulujeme jsou motorem pro přestup do role tvůrce! Proto, když vidím mladého člověka, vedu ho do prožitku oběti, podporuji ho v jitření toho, jak moc těžké to bylo, protože po UZNÁNÍ role oběti přichází ohromná úleva a nástup vnitřní síly! K tomu všem ještě přichází samovolná změna úhlu pohledu a člověk je schopen sám uvidět, k čemu mu to celé životní martýrium bylo! A to je přece úžasné!

Když se oběť stane zvykem

To pak tak úžasné není. A tam je zapotřebí „nafackovat”. Jakmile si člověk na roli oběti zvykne, tak ona se stane zdrojem energie, kterou získává zvenčí a stává se upírem. Neustálé stěžování si na všechno a všechny kolem nebo třeba jen „ Já už jsem zkusila všechno, pracuju na sobě už 15 let a pořád nic.” Jednou jsem dokonce měla klientku, která říkala „Vidím, že jsem strašná oběť, vidím, že vysávám druhé, vidím, že se nechci hnout z místa, vidím, že si to celé dělám sama…” a přesto nebyla ochotná z role oběti vystoupit. Stalo se jí to tak silnou obživou, že by ji představa, že jí nic z toho nezůstane, mohla skoro zabít. Tam pak nepomůže nic, než čekat, až ji život zavede, kam má.

A život vás vždycky zavede, kam má. To je jistota.