Dnes spojím dva dny dohromady. Protože včera dost pršelo, naordinovali jsme si „rest day“ a vyrazili pouze na místní trhy pro zeleninu. Zřejmě už jsme přišli pozdě, protože uprostřed podivné haly bylo 5 stolečků s místními výrobky. Nakoupili jsme zeleninu a ovoce, podpořili ještě místní kreativce koupí náušniček pro děti a vyrazili zpět „domov“
Co dnes budeme dělat? Co kdybychom si udělali večerní posezení a třeba nějaký rituálek a probereme vnitřní světy, navrhla jsem. „Naše“ Martinka se zaradovala a přidala se s nabídkou kakaové miniceremonie. Kuba se prý vrhne na bubnování a nová společnice Radka se taky chopí nástroje. No, nebylo nad čím uvažovat a začali jsme se těšit.
Bylo nádherně teploučko, vyzdobili jsme si altánek s výhledem do nebe svíčkami, kameny, ovoněli kopálem, zateplili matracemi a dekami a začali jsme naplňovat noční džungli sami sebou.
Kakao bylo vynikající a celý večer se linul na přátelské srdečně intimní vlně v pozadí s obřími poletujícími světluškami a zpěvem papoušků. Jelikož mi Johanka usnula pod teploučkou dekou, vydaly jsme se k našemu ubytku divokou džunglí jako máma opice s mládětem na zádech ?. Pokaždé, když touto divokou cestičkou ve tmě jdu, tak si uvědomím, jak moc statečná jsem, protože nikdy nevíte, co na vás odkud může spadnou a třeba i…no, to je jedno ???? Naštěstí jsme nikdy nic jiného, kromě ještěrky a motýla, nepotkaly. Zřejmě proto, že vždy hlásím „Džungle, jsem přítel!“
Dnes dopoledne jsme vyrazili na procházku farmou a hlubokou džunglí, kde nám Martinka udělala luxusní výklad. Bahnitou cestou, kdy máte tendenci klouzat po zadku červenou hlínou, jsem se samozřejmě přichýtávala rukou stromů, načež slyším klidný hlas Martinky „Vendy, jen pro příště, dej si pozor, čeho se chytáš a na co šlapeš. Já jen tak…můžou tam být ostny nebo hadi.“ Věřte mi, že pak už jsme se nikdo ničeho nechytali a raději došli domů celí od bahna z divokých pádů ?
Když tak koukám kolem sebe a vidím tu divočinu, tak si paradoxně uvědomuji, jak krásnou zem máme doma. Také máme zem plnou zeleně. Ještě k tomu je v lesích bezpečno. Vnímám zde mnohem více, jak miluji svůj domov, že jsem vlastenec a patriot, a že bych se nikam jinam stěhovat nechtěla, pokud nebudu muset.
Jsem šťastná, že mám zahrádku se zeleninou. Pozoruji zde lidi a obchody přeplněné cukry a éčky, stříkanou zeleninou, fluoridy v potravinách, které tak trochu poslušnost zapříčiňují a uvědomuji si, jak není důležité jen žít v krásné přírodě, ale znovu s ní začít komunikovat a umět „ji jíst“ tak, jak se nabízí, neupravenou a zářivou. Přesně tak, jak jsme si dneska a v džungli vyzkoušeli i my.