Žena se v určité fázi života umí sama dostat na místo, kde cítí hlubokou lásku. Pokud se má však otevřít muži a být opravdu tou krásnou, zranitelnou, odevzdanou a milující ženou, začne ho zkoušet svým přesným navigačním systémem.
Nejlepší období, kdy se navigační, krutě zkoušející program zapíná, je všemi známé PMS.
Žena v tuto dobu nemá moc schopnost správně vyhodnocovat své emoce, natož emoce partnera. Je často zmatená, roztěkaná, nervózní. A odnáší to partner.
Neví si rady sama se sebou.
Když se žena v partnerství otevírá stále větší a větší lásce, dostane se do bodu, kde už nemůže sama. Kde už jsou tak silná vrata, že je sama neotevře, je tam totiž strážce a ten jen tak někoho neověřeného dovnitř nepustí. Proto si vybírá muže, o kterém ví, že ji za tyto vrata dovede a ona už bude patřit jen jemu.
Kříčí, vzteká se a volá „zachraň mě! Přeper toho chlapa ve mě!! Ukaž mi, že zrovna před tebou můžu být úplně zranitelná! Ukaž mi, že tě nerozhodím ani já, ani ten týpek před vraty! Protože ti garantuju, že za těmi vraty je mnohem větší síla, než budeš teď ty sám muset vyvinout v boji se strážcem brány….přeper ho, nebo mu ukaž, že jsi přítel a že to zvládneš i bez boje. Ale domluv se ty!! Za těmito vraty je to nejsilnějí spojení nás dvou!! A ty jsi ten průvodce!! Tak mě veď!!!!!“
Když se muž ženské emoce, která ho dovádí k bráně, bojí, vráží ji tím dýku do srdce. Jakoby říkal, sorry, nejsi pro mě dost důležitá, abych takto riskoval. Spokojím se s nižšími a bezpečnějšími formami lásky…“
A ženské srdce nemůže jinak, než zase zatvrdnout…..
4 komentáře. Nechte nové
Tohle by stálo za delší rozepsání. 😉
Souhlasím. A co teprve přijetí muže ženou ikdyž je ještě chlapcem a díky její lásce ho „přetavit“ v muže. Toho muže, který pak statečně bojuje se strážcem vrat a vyhraje.
To jsou hrozné narcistní ženské kecy, pardon. Jsem silnější, to ti garantuju, tak se neboj, nebo zatvrdnu a přemož mě, nemáš na výběr, jinak odejdeš se svojí malou láskou a já budu muset nebohá živelná přesilná testovat narcistně (sebesvůdnicky) nesvéprávně (a jistě náležitě promiskuitně) dál. A já mysel, že jsme už období absolutních všeoprávněných divých Bohyň překonali. Vždyť je to šaškárna, buď muž ženu přemůže, a ona je pod ním a stejně mu zdrhne, až jí další, o recenzi dražší? koučka řekne, že pod „tímhle“ být rozhodně nemá, anebo je to „vylamování vrat“ jen na (přimhouřené – vždy jednoho z partnerů více, zde tedy zákonitě muže) oko, a pak oba celý ten „vztah“ jen předstírají její „přemoženost“ jako společnou onu „povyraženou vymoženost“ a buď mu zase uteče s lepším vylamovačem, až jí přelítne přes „jakoukoli“ část těla, tedy pravdivěji/upřímněji – logicky s vlamovačem, anebo pokud je pojí dost velký „ezo“ Dojem (dojemnost, „doják“, dojení se, ať to znamená cokoli), tak se nad něj bude stejně nějak mimikrózně povyšovat, ale oba budou hrát usměvavou (spíš úsměvnou? spíš ne…) hru na harmonický, ergó harmonizátorský páreček.
Je mi líto mužů, co na tohle skočí a utratí život na přetvářce o tom, že vyrazili nějaké osudové dveře (pochva žádné nemá, neb může kdykoli obrátit směr (na mužský, čili ven (viz feministický znak zaťaté pěsti v děloze, ve skutečnosti už trčí ven))), které ona si tam právě kdykoli „zlobivě“ zase dosadí (v zásadě pod osobně svévolně libovolným úhlem futer), a taky to bezmála pořád bude více, či méně – dle (svých osobitých soběských) potřeb a (emoestetického vnímání) situací – pod-prahově činit (a on „kdesi“ hluboko/?/vysoko (čili bytostně přestřiženě -afektivně/!/afektovaně – existuje snad přitom pro muže větší peklo, než být odsouzen k nekontrolované afektivitě jako svému nedosažitelnému „talentu“? neříká se tomu Tantalova muka (o nichž ví ale možná jen ten muž)?) trpět………). Neznám zřejmě toxičtější, resp. otravnější vztahový žvást než: když mě nepřemůžeš, nezasloužíš si zkrátka moji lásku, sorry, ale takový je už můj soběseboumilostný Mýtus (a to navždy, panáčku), přizpůsob se a smíme si plesat. Jinak řečeno: ta brána je skutečněji přece mezi nimi, ne? Kéž už by ono narcistní ženské období skončilo a kněžky Kněžek KNěžek… odtáhly, pardon, odplesaly si do propadliště dějin spolu s feministkami, jež vykonaly černou práci na 1* (děkujeme, v klidu dozuřte, vystřílené vibrátory neodhazujte prosím přímo do žita, spíš Babišovi do řepky), a začli jsme se mít fakt skutečně, od srdcí navzájem rádi bez povyšování se kvůli proláklinám a výrůstkům v rozkrocích. Jako představa, že svět Zdechne a na jeho tváři bude to poslední patrné: superorgasmická (od finální přetvářky) plesající žena v 55 stupňovým vedru a AI chcípák s děravým úsměvem (od bolestivě vyražených vrat vlastního netušeného srdce) vstříc poslední svištící jaderné hlavici, je… vlastně krásná? (Omlouvám se případně za značnou nevrlost, všimne-li si někdo tohoto komentáře, ale „musel jsem“… 🙂 )
Milý DAvide, v době, kdy jsem tento článek psala jsem byla ještě docela dost píča, ale co už, nechávám ho tu:-D