Děti nás nepřišly nic naučit. Jen nás osvobozují od viny
Nejčastější pocit, který se vynoří s výchovou dětí?
Vina.
“Nejsem dost dobrý rodič. Zase jsem křičela. Nedala jsem dost. Nevedla jsem je. Opustila je, když jsem byla unavená. Nechovala. Nekojila dost dlouho. Neuhlídala. Nedokázala se usmát. Nedokázala být trpělivá.”
Cokoli, co se dítěti děje, tělesně nebo emočně, si rodič vezme na sebe.
Vina se tak stane rukama vlastního dítěte, které tě drží pod krkem. Tichá žádost rodiče zní: „Potrestej mě. Jsem vinen.“ A dítě, v celé své bezbranné lásce, se stává katem. Není to jeho volba. Bylo tam dosazeno vinou rodiče.
Dítě tak plní roli, která mu nikdy nepatřila.
Jednou mi to došlo. Dcera byla opět podrážděná, odmítavá, jízlivá. Já, v marné snaze být přece dobrá matka, jsem se jí dál snažila zavděčit. Nabízela, vysvětlovala, vychovávala. Až odfrkla – přesně tím způsobem, který ti roztrhne zátylek. Jenže tentokrát to neproniklo do viny.
Stoupla jsem si do vlastní síly a řekla: „A dost. Takhle se ke mně chovat nebudeš. Já ti nic nedlužím. Jsem nejlepší matka, jakou bys kdy mohla mít.“
V tu chvíli jsem si sama udělila pomyslný řád královny matky. A co se stalo? Dcera HNED reagovala láskyplně a já přestala cítit vinu. Už nikdy jsem neměla pocit, že jsem něco mohla udělat lépe.
Má absence viny dítě osvobodila. Už nemuselo být obětí. Nemuselo nést moji karmu, moji bolest, moji touhu po nápravě. Mohlo začít žít svůj příběh. Bez mé zátěže.
Vina odešla. Nikomu nechyběla.
A na jejím místě se rozprostřela láska. Ne ta sladká, podbízivá, láska ze strachu, ale silná. Bezpodmínečně připravená obejmout, bez vyčerpání, bez výměny a očekávání.
Tohle není návod. Je to svědectví. A pokud jsi rodič a pořád se ještě dusíš vinou, věz: právě tvá vina drží dítě v pasti. Ne tvé chyby minulosti.
Ještě nemáš webinář Úloha rodiče v supravodivosti 1 a 2?
https://vendulakocianova.cz/uloha-rodice-z-pohledu-supravodivosti-ii/
