Dva dny mi tekly slzy. Ale od smíchu!
Má milá kamarádka Kristýnka se mě jednoho dne zeptala, zda bych měla zájem účastnit se kurzy jógy smíchu. No jistě! Ani chvíli jsem neváhala, ikdyž jsem dost dobře nevěděla, k čemu mi tato zkušenost bude. Kdo jiný než my dvě by měl na takový kurz jít. Vždyť my se téměř pořád smějeme!
Očekávání před cestou
Očekávala jsem hodiny a hodiny hurónského smíchu. Připravovala jsem se na křečovité válení po podlaze a nálože nových vtipů. Nikdy jsem se ničeho podobného neúčastnila. Byla jsem plná vizí o tom, jak by to mohlo být, ale všechny byly mylné.
Překvapení
Velkým překvapením bylo, že šlo opravdu o cvičení. Nácviky smíchu, které navazovaly jeden na druhý, nás jako budoucí lektory měly naučit jak vyvolat smích nucený, který se následně změní ve smích přirozený. Oba typy smíchu mají totiž na organismus stejný účinek. Zapínají se stejné okruhy v těle a když cvik skončí smíchem opravdovým, tak je zaručen i příval endorfinů. Je to překvapivě velmi fyzicky náročné. Řádně jsme se potili, bolela nás břicha, hrudníky a kdo se smál opravdu poctivě, tak se mu doslova dělaly boule za ušima!
Po celém dni a konečné meditaci smíchem jsem si připadala jak na jiné planetě. Vše jsem vnímala zastřeně, nevážně, tak nějak odděleně ode mě samé, byla jsem mnohem více v přítomnosti a viděla kolem sebe věci, kterých si běžně nevšímám. Mé srdce tlouklo ryzeji a empatie byla mnohem rozvinutější. Neměla jsem ani hlad a mé fyzické potřeby se smrskly jen na ty nejnutnější.
Přínos
Čím mi opravdu jóga smíchem byla přínosná ještě tak úplně nevím. Nechávám to v sobě uzrát. Rozhodně jsem vděčná, že jsem poznala zakladatele smíchologie Petra Fridricha a mohla strávit dva krásné dny s lidmi, kteří měli stejný záměr. Radovat se a předávat svou radost dál.
