Pořádá, třídí, ale nic samo netvoří.
Většina duchovních směrů se snaží ego uklidnit, překonat, přerůst nebo rovnou zrušit. Mluví se o „smrti ega“ nebo o jeho „osvícení“. Ale to je stejné, jako by ses snažil přeučit Google kalendář, aby cítil vinu, že ti připomíná narozeniny.
Ego je jen nástroj. Správce. Pořadač.
Není tvůrcem emocí. Ani viny. Ani příběhů. Ty vznikají až poté, co tělo samo o sobě něco zažije.
Tělo je první. Emoce jsou naprogramované.
Tělo je naprogramované jako autonomní systém. Emoce v něm nevznikají z logiky. Přijdou bez důvodu, bez posloupnosti, bez varování. Úplně stejně jako náhodná vlna.
Můžeš být na výletě, všechno „v pořádku“, a přesto přijde těžký smutek. Nebo radost, která se „nehodí“.
A tady přichází ego.
Ego přijde jako správce. Chce tomu dát význam.
Ego ten pocit uvidí a hned ho začne třídit, pojmenovávat, vysvětlovat:
– „Tohle je smutek. Asi kvůli tomu, co mi řekla včera.“
– „Tohle je úzkost. Možná se bojím zítřejšího hovoru.“
– „Tohle je vztek. Asi jsem ještě neodpustil mámě.“
Ale tohle není pravda.
Tohle je jen katalogizace. Pořádání.
Ego se snaží za každou cenu najít důvod a kontext, aby udrželo iluzi, že má kontrolu.
Ego za nic nemůže. Není to viník.
Je nevinné.
Nepřišlo s pocitem. Jen se snažilo pomoct.
Chce ti ulevit tím, že najde příčinu. Ale přitom tě tím akorát víc připoutá ke konstrukci minulosti nebo budoucnosti.
Tělo zažilo emoci.
Ego ji našpendlilo na nástěnku se jménem, obličejem, situací nebo plánem.
Ale kdyby ji nechalo být, emoce by zase sama odešla. Bez vysvětlení. Bez dramatu.
Cílem není ego porazit.
Cílem je, aby se ego vzdalo své potřeby vysvětlovat.
Až příště vyvstane pocit, může ego jen říct:
„Aha, něco přišlo.“
To stačí.
Nemusí tomu říkat „strach“, „smutek“ nebo „křivda“.
Nemusí hledat viníka.
Nemusí spustit vnitřní dialog nebo pokus o nápravu.
Ego se tím vlastně osvobodí samo.
Tohle není proti egu. Není to o jeho zničení ani o “duchovním upgradu”.
Naopak.
Tím, že ego přestane třídit, přestane makat. Přestane mít práci. Už nemusí nonstop vyhledávat souvislosti, pátrat po vinících, analyzovat minulé scény nebo řešit, proč tě to teď bolí.
Nemusí zmizet.
Jen si sedne.
Dá si nohy na stůl, cigárko do koutku a kafe do ruky.
A dívá se na ten film, co běží, aniž by do něj muselo pořád zasahovat.
Prostě chilluje. A konečně si oddechne.
