Značnou část mládí a nemálo dílu dospělosti, jsem mimo jiné, zasvětil hledání smyslu života. Né tak ze zvědavosti, ale z potřeby.
Život tady na planetě mi nějak nedával smysl. Proč se neustále střídá radost a bolest, proč tolikerého utrpení za tak málo odměny?
Po mnoha „omylech“ jako dát životu smysl skrze práci, děti, vztahy, peníze, zážitky a nevím co ještě, jsem došel k pochopení, že nic z toho nemůže být oním opravdovým Smyslem. Vše to jsou věci velmi pomíjivé. A smysl něčeho tak důležitého jako Život, přece nemůže stát na tak vratkých základech.
Pak jsem došel k pro mne hlubokému prozření či poznání, že smysl života je někde uvnitř mne samého. Že to já sám mu dávám smysl a to i tím jaký jsem.
Začala má cesta – vnitřní práce na sobě.
Objevil jsem, že mohu měnit své chování, zaběhlé vzorce, že pochopením toho co se mi děje, můžu přerušit kruhy v kterých jsem se znovu a znovu nacházel. Pozorováním svého nitra a dějů uvnitř mne, v mysli, srdci v pocitech mohu najít odpovědi na to, co se odehrává vně mne. Zkrátka, že venek je jen odraz mého nitra. Reakce reality na mé vnímáni, reality samé.
Od té doby měl můj život smysl.
Pozor, práce na sobě však není práce jako taková, nesmí to byt z potřeby se měnit, tlačit na sebe, chtěním být někým jiným někde jinde…To jsou jen kroky zpět.
Je to úlevné, když člověk zjistí, že nad světem a sebou má dost velkou kontrolu a kolem je spousta pomoci. Když se jí otevřu.
A proč mám ve větě o smyslu života o dva odstavce výše minulý čas?
No, protože zrovna dnes si ve mě sedlo nové pochopení. Smysl života je jen koncept, je to berla pro určitý úsek života.
Dnes jsem uviděl, že Život nepotřebuje, abych mu dával smysl. Smysl potřebovala mysl. Život je prostě život, je to pohyb. Neustály a nekonečný pohyb, který kdyby ustal, nebylo by NIC.
Život nepotřebuje smysl, on sám je Vše, je to „TO“.
A já, jako zdánlivá část nekonečného Všeho, si prožívám roli mne teď tady a pomalu se přes cestu věky rozpomínám, kým že to vlastě ve skutečnosti jsme.
3 komentáře. Nechte nové
Je to náhoda? Není? Kdo mě vede,že tento článek mě opravdu přišel do mého 70. letého života, jak na zavolanou.
Nádherné napsáno, pro mě pomoc ke zbytku žití.Děkuji
V jednom z mých zvláštně hloubavých období, kdy jsem si delší dobu připadala „nijaká,“ tak nějak bez chuti do čehokoliv, jsem věděla, že mi něco uniká. Že v sobě potřebuju prohlédnout skrz podivnou bariéru, které jsem vůbec nerozuměla, proč a z čeho je vlastně postavená. Že potřebuju uvidět něco, k čemu se mi nedaří se dostat. Asi hodinu po tomto uvědomění se mi do ruky dostala látka, která by mi k tomuto cíli mohla dopomoct. Nechápala jsem, jak se to událo. Neváhala jsem a šla do toho. K mé neskonalé vděčnosti se mi dostalo onoho daru procítění Jednoty. V daný okamžik jsem rozuměla úplně všemu. Vše propojené, jednoznačné, srozumitelné – bylo tam prostě všechno. Včetně pochopení, že to za pár hodin bude jen jakási neuchopitelná vzpomínka. Že si to budu celé pamatovat, ale nebudu schopná tomu rozumět, a už vůbec ne to procítit. Že je potřeba se vrátit do Veroniky života, a ten prožít tak, jak je dáno. Většinu času tohoto prožitku jsem byla o samotě, ale na okamžik mu byl přítomen můj partner, kterému jsem předala náznak toho, co se mi právě děje. Že to nejde předat, ale jedna věc je zásadní a důležitá, a ať mi jí později připomene. Pochopila jsem smysl života. Že smyslem života je POHYB. To je celé.. Při čtení tohoto článku jsem se musela jen smát a nezbylo, než s vámi tento závěr mého prožitku posdílet 🙂
Není to náhoda 🙂 Taky jsem narazila na tyto věty právě v době, kdy jsem tak nějak cítila, že Smysl už nehledám, že je to v minulém čase. Je to mimo mého zájmu. Prostě jsem, jsem to já, svobodná a radostná, žiju můj život. Děkuji