Příběh Lucie
Lucie se mi svěřila s tím, že je šíleně utahaná. Už neví kudy kam a všechno je jen na ni. Manžel přijde z práce, lehne na gauč a leží. Ona kmitá a vzedme se v ní šílený vztek na toho ignoranta, který se jí ani nezeptá, jestli něco nepotřebuje. Vzdychá, tříská věcmi a dává všemožnými způsoby najevo, že toho má hodně. Občas mu i řekne napřímo, aby jí pomohl, vysál, uspal děti, vyklidil myčku. A on to udělá a zase lehne na gauč. Je z toho nemocná. Bolí ji klouby, pořád by spala a je velmi lítostivá nebo vzteklá.
Co by Lucii pomohlo?
Vyzvala jsem ji k tomu, aby popsala do nejmenších podrobností, co vlastně manžel doma dělá. Zamyslela se a řekla, že se stará o zahradu, na které je prý neúměrně dlouho a nevidí, že ona spíše potřebuje pomoct doma. Opravuje a stará se o auta. Občas uklidí myčku. Někdy se mu zachce a uvaří večeři. Pere prádlo. Hraje si s dětmi, za to je velmi ráda. Chodí do práce.
Zeptala jsem se, s čím by potřebovala pomoct teď, kdyby mohla cokoli. Odpověď byla, že s ničím, že má všechno hotovo.
Zeptala jsem se, zda by byla spokojená, kdyby manžel přišel domů a řekl „Lásko, běž si za kámoškama, lehni si k televizi, udělej cokoliv, co chceš, všechno zařídím. Uklidím, obstarám děti, uvařím večeři. Všechno bude hotové a nachystané. Řekla, že by jí to spíše naštvalo. Chtěla by tam ležet s ním.
O co tedy jde?
Lucie si ve skutečnosti nestěžuje na manželovu lenost a neschopnost. Dělá toho evidentně docela dost. Chce jeho POZORNOST! To je to, co jí extrémně chybí. Chce aby ji viděl, aby ji objal, pohladil, aby se jí zeptal, jak se má, aby se jí díval do očí, když s ním mluví, aby ji pomiloval jinak než rychle před spaním, aby s ní chtěl jít na procházku, aby s NÍ BYL!
Když nezná svou hodnotu
Pokud žena nezná svou hodnotu, ani by ji nenapadlo říct si o výše zmíněné potřeby. Ona byla vždy ta druhá, jak by mohla někoho poprosit o pohlazení, když ji doma nikdy nikdo nepohladil? Ani neví, o co si říct a tak, bohužel, většina žen zaměňuje potřebu pozornosti za potřeby jiné. Vnější.
Pořádek nebo dítě
Je vcelku běžné, že si žena v něutěšeném partnerském svazku přeje mít dítě. Doufá tak, že tím udrží partnera doma. Bude mít konečně zástupného jedince, skrze kterého si pozornost bude vynucovat. „Kdybys aspoň kvůli tomu děcku přišel dříve! Malý tě potřebuje, to jsi mu pěkným vzorem..”
Křičím, protože mi chybíš
Pokud na muže žena křičí, peskuje ho, hledá na něm chyby, kritizuje ho, tak se mu velmi často snaží říct „Chybíš mi, nevšímáš si mě, už nevidím v tvých očích ten jas, co byl na začátku, stala jsem se pro tebe samozřejmostí, uklizečkou a prostitutkou. Chci být zase pro tebe na prvním místě, chci pro tebe být důležitá a přitažlivá….”
Bere muži sílu
Je tak dlouho zvyklá bojovat s muži. Je tak zvyklá vynucovat si jejich pozornost násilím, že už si vůbec neuvědomuje, jak bere svému muži sílu. Zpočátku takový nebyl a pomáhal. Byla pro něj důležitá. Jenže pak přišly děti, starostí přibývalo a povinnosti se kupily. Je zvyklá na přísnost, tak nepolevila. Všechno se snažila zvládat. Nemohla si dovolit chyby. S tolika povinnostmi musela dělat vše, co umí s precizností. Chyby by ji zdržovaly.
Když jí chtěl pomoct, řekla, že si to raději udělá sama. Když něco udělal, napomenula ho, že to dělá špatně. Uzavřel se do sebe a dělal to, co umí. Domácnost je její rajón, nebude jí do něj zasahovat. A tak se vzdálil. Začal v jejích očích slábnout a připadal jí jako neschopná nula. Ale to on zdaleka nebyl. Jen se tak tvářil, aby měl klid. Jinak to neuměl.
Vraťte sílu muži
Přestat kritizovat, poučovat a uvědomit si, že já mám problém. To je klíč. Dovolit si nebrat muži sílu a být slabá. Odpočívat ve dnech, kdy mám menstruaci. Nechat věci plavat. Nefňukat, ale ukázat, že na něco prostě nemám. Tím se muži vrátí síla, postaví se do ní a ve chvíli naší vlastní slabosti to prostě přebere on. Jste spojené nádoby. Když někdo zeslábne, druhý zesílí. Tak to je.
2 komentáře. Nechte nové
Vendy, super, díky za článek. Víš, co – vnímám to stejně.
A přes to všechno, že si to uvědomuju, v sobě nedokážu proměnit cosi, co mám pravděpodobně od žen ve své rodové linii – je to jakási clona, odstup, zábrana, která mi nedovoluje se muži přiblížit, oddat se, přijmout ho jako bytost sobě rovnou, jako tu druhou část spojené nádoby. Je tam to oddělení – jakoby „furt ve střehu“, tohle je nebezpečný, může to skončit špatně, když se oddáš, budeš obnažená a potom zraněná a sama. Až jako, že přijmout to podřadné stvoření a oddat se něčemu takovýmu? Prostě si ho nějak nechci pustit k tělu a to do slova a do písmene po porodu dcery, které už ale bude 6 roků. Je tam něco, z čeho nedokážu vylézt. Vím to, uvědomuju si to, ale nevím, jak se přes to dostat. A to se vzájemně doplňujeme, když je potřeba. Někdy jsme jako den a noc a někdy jako jedna duše ve dvou tělech. V čem to může být? Kde hledat dál?
V prvé řadě, Haničko, jen si připusť. Umím to změnit. Můžu to změnit. Jde to změnit. PAk se to teprve může dát do pohybu. Krok po kroku.