„Jak na tom rehabilitačním ústavu můžeš bydlet? Tolik postižených lidí, bez nohou, bez rukou, pokřivení. Mě by to teda naplňovalo smutkem. A ta energie tady! Bože je tak těžká!!!To bych nezvládla….“
„Dobré ráno Evičko!“ V šest ráno je nás pejskařů kolem nejvíce. „Máte krásnou bundu!“
„ Děkuju Vendulko, vám to také moc sluší. No dnes je chladněji, tak jsem se radši oblékla.“ Usměje se na vás žena, která pořád vypadá jako holčička. Je jí už určitě přes čtyřicet, možná padesát, ale je jedna z mála z těch, kteří mají nohy i ruce a zdravá záda a pravidelně chodí se svým pejskem na procházku. Zdá se, že pejsek je tak starý, že ho to ani nebaví, ale ona má pocit, že pro něj dělá něco mimořádného. Je na ně krásný pohled. Jsou oddáni jeden druhému a oba při té rychlé procházce dělají něco pro sebe.“
Já venčím svého Mufa. Je to kamarád se všemi kolem. Hned se všem plazí u nohou a žadoní o pozornost. Je sladký. A dává mi ranní svobodu na našem ranní rosou zaplaveném hřišti, kde srnky ještě okusují zbytky šťavnatých lístečků. Je ticho, vychází slunce, zpívají ptáci. Okolní les šustí svými listy na pozdrav. Probouzejí se i ovce z nedaleké farmičky a žadoní o potravu. Kohout ohlašuje začátek dne. Pár zdravotních sester z vedlejší budovy budí zvesela své pacienty. Čeká je opět pracný den plný rehabilitací, koupelí, elektroléčby a všeho, co jim pomůže narovnat jejich pochroumaná těla po autonehodách a jiných úrazech.
Zacvičím si lehkou jógu. Z balkonu na mě kouká pár důchodců a možná si říkají, jaké mám štěstí, že se mohu hýbat. I já si to uvědomuji a radši na počest mému zdravému tělu přidám nějaké dřepy. Hlad mě žene domů a štěně už se trochu nudí. Vycházející slunce totiž začíná pekelně hřát.
Sjedu výtahem do třetího patra, kde se nachází veškeré služby.
„Dobré ráno Pavle!“ Zdravím hned u vjezdu pána, který tam každý den od půl desáté sedí před jídelnou a čeká až otevřou. Otevírají až po jedenácté, ale to mu nevadí. Nemá co na práci. Nudí se a čekání na jídlo je pro něj pevný bod dne. Na chodbě je velmi rušno, kolikrát se nestačím divit, jak jsou všichni ti vozíčkáři schopni udržovat bezproblémový provoz. Jede kolem Franta. Žije zde již dlouho, nevím přesně jak dlouho. Jen vím, že je asi po obrně. Špatně mluví a když řídí svůj vozík, tak jezdí pozadu, protože umí jet jen s hlavou zvrácenou nazad. Všimne si mě a rozzáří se mu oči. „Doblééé láááno kláásnáá suečno!! „ Vždycky mě potěší, je to chlap a ví jak potěšit ženskou.
Nakoupím, co potřebuji pro dnešní den a u pošty potkávám Karlíka. Karlík je tady už 19 let. Je mu něco přes šedesát. Aspoň to odhaduji, protože pořád z něj cítíte duši malého chlapce. „Dobré ráno Karlíčku!“
„No dobré ráno! Vás jsem neviděl už 8 let!“
„Karlíčku, já myslím, že devět.“ Mimochodem vídáme se denně.
„Ne deset!“ Vyhrkne Karlíček. „A s úsměvem! Říkala jste, s úsměvem jde všechno líp!“
„Ano Karlíčku s úsměvem, máte pravdu! Tak zase za osm let.“
Jdu zvesela a je mi dobře. Pavel u jídelny, totiž taky přitakal, že mě neviděl osm let. Směju se, až se za břicho popadám. Oni taky. Nikdo neví čemu, ale je to sranda. Cítím nesmírnou vděčnost za bytí tady. Za ten luxus a komfort, který tady zažívám. Že nemám vilu? Tu jsem měla a takhle šťastná jsem nebyla. Teď mám pronajatý velký dvoupokoják a vděčnost na rozdávání. Je to nejlepší bydlení jaké jsem kdy měla. Protože si každý den mohu uvědomit, co všechno mám. Mám zdravé nohy a ruce a kolikrát vůbec nemám úsměv na tváři, jako lidé, kteří tady dennodenně jezdí sem a tam a počítají minuty svých zdánlivě utrápených životů. Je to místo plné naděje a hojnosti. Plné příběhů nespočtu lidí, kteří zde žijí. Jen to vše uvidět.
Zvedám telefon. Právě volá máma, že se mám na třetím patře zastavit pro oběd. Právě dovařila.
Děkuji….
