Myslíš si, že jdeš dopředu.
Že se vyvíjíš.
Že jsi něco pochopil, opustil, posunul se.
Možná máš i pocit, že někdo jiný ještě nedošel tam, kde jsi ty. A nebo, že ty sám nejsi tam, kde bys měl být.
Ale co když je to celé jenom… iluze listování?
Představ si sešit. Na každém listu je nakreslená stejná postavička. Jen pokaždé v jiné pozici. Když tím sešitem rychle listuješ, vypadá to, že se hýbe. Ale ta postavička se nehýbe. Nikdy se nehýbala. Jen jsi rychle přepínal mezi statickými obrazy.
Tak přesně tohle dělá tvoje mysl.
Mozek je naprogramovaný na čas, prostor a smysly. Musí vytvářet iluzi pohybu, protože jinak by nedokázal zůstat naživu v lidské podobě. Aby se nezbláznil, překládá statickou realitu do „filmu“. Ten film má děj, dramatickou křivku, minulé zkušenosti, budoucí touhy. Je tam začátek a konec. Pohyb. Ale i to je součástí statiky.
Nic se nevyvíjí.
Nic se nemění.
Jen se přepíná stránka.
A i to přepnutí je statické.
Bylo vždy napsané, kdy a jak se otočí list. A byl napsaný i ten, kdo to bude číst.
Možná máš někdy pocit, že ten druhý – partner, dítě, kamarád, není tam, kde jsi ty. Že ty už „vidíš“ a on ještě ne. Že ty miluješ a on ještě milovat neumí. Ty už víš, že všechno je dané a on se pořád snaží něco změnit.
Ale kde on vlastně je, když odstraníš čas a prostor?
Když přestaneš věřit na pohyb a vývoj, zůstane jen jeden statický list, na kterém se objevuješ ty v jeho podobě. Neexistuje žádné „on“. Neexistuje žádný „stav, kde se nachází“. Je to jen další obraz tebe samotného.
Další stránka v sešitu, kde se díváš na vlastní ne-milování, vlastní nejistotu, vlastní odpor, jen v jiné masce.
To, co nazýváš „ještě nemiluje“, je tvoje vlastní nyní projevená nemožnost lásky právě ve chvíli, kdy tvrdíš, že ty už ji zvládáš.
Ve skutečnosti jste vždy na stejné stránce.
A ty jsi na ní všemi postavami.
Žádná změna neexistuje. Pouze jiný obrázek v sešitu. Jiný pocit, jiný výjev. Stejně hotový jako ten předchozí.
A tím přichází uvolnění:
Nemusíš nic měnit, protože změna je iluze.
Nemusíš nic chápat, protože všechno už dávno je a není třeba to kontrolovat.
Nemusíš se pohnout, protože jsi se nikdy nepohnul.
Sedíš.
Listuje se.
A příběh vždycky dopadne dobře.
