1.Nikdy bych nevěděla, kde je mé skutečné dno
Na dně se během života ocitáme mnohokrát. Životní stezky nás vedou nahoru a dolů a my trpíme nebo se radujeme. Až s dětmi jsem si zakusila své nejhlubší dno. Už jsem totiž na tom dně nebyla sama. Bylo nás tam víc a cesta zpět na hladinu byla o to obtížnější.
2. Nikdy bych nezakusila, kolik let mé tělo vydrží bez kvalitního spánku
Jestli jsem si před dětmi někdy myslela, že jsem unavená nebyla to pravda . Byla to jen ochutnávka na té nejzákladnější rovině. Několik měsíců téměř bez spánku a několik let bez spánku kvalitního mi ukázalo, že tělo má neuvěřitelné schopnosti a že být mámou by měla být chráněná certifikovaná značka. Něco jako symbol mušle poutníka do Santiaga de Compostela. Každý poutník je na cestě chráněn a je mu pomáháno kolemjdoucími. Je to znamení, že je hrdina, že se sám vydává na tak těžkou cestu. Značka „máma” by měla být symbolem pro soucit a poskytnutí útočiště pro unavené tělo i duši.
3. Nikdy bych nevěděla, že milovat lze bezpodmínečně
Nejsme máma kvočna, která bezesně bdí nad životem svých dětí a sleduje každý jejich krok. Nechávám je růst a respektuji, jak nejvíce mohu. Díky tomu se často mé představy míjejí s konáním a způsobem života mých dětí a já konečně chápu to mateřské nastavení, že i kdyby mé dítě někoho zavraždilo, nepřestanu ho milovat. Nebude tam možná souhlas s jeho cestou. Budu se možná mnohokrát zlobit a vztekat nad jeho neschopností pohnout se z místa jiným tempem, než si představuji. Stále tam však bude ta neotřesitelná pevnost mé mateřské lásky a náruč nachystaná vždy, když bude skutečně potřebovat obejmout a milovat.
4. Nedoplnila bych dílek do skládačky „poznej sám sebe”
Sami sebe poznáváme celý pozemský život. Jakmile se však rozhodneme, dělat rodiče dítěti /ať bilogickému nebo adopotovanému), vesmír zapne mód „extrémní zrcadlo” a my skrze potomka najedou znovu procházíme obdobími ve svém dětství. Podobné zážitky, podobní přátelé, podobné potíže s láskou, podobné potíže ve škole. To vše naše dítě prožíva znovu, abychom my skrze něj uviděli, kde jsme se zasekli a vyléčili to.
5. Nikdy bych doopravdy nezkusila, jaký jsem sobec
Když už nemám naplněny základní životní potřeby, jako spánek, kvalitní jídlo a pohyb, emocionální zázemí od partnera, dostatek financí, pocit bezpečí a do toho mám ještě chránit několik tvorů na mě závislých, pak si sakra rozmyslím, kam začnu dávat svou energii. Díky dětem jsem se naučila říkat NE a chránit si své územní hranice. Když jsem povolila, dítě mi vždy ukázalo, že mě dokáže totálně vysát a nepotřebuji k tomu ani upírskou kamarádku, ani panovačnou tchýni nebo despotického muže. Dítě mi v okamžení mého špatného energetického zacílení ihned ukázalo „Nene, maminko, tady plýtvat nebudeš, já ti ukážu, kde je tvé místo.” A vysálo mě tak, že jsem se chtě nechtě zase vrátila na to místo, odkud pocházím. Místo v mém srdci. Být sobec pro mě najednou byla nedílná součást kvalitního bytí.
6. Nikdy bych nepoznala, jak křehká je láska
Jak snadné je lásku přehlédnout a brát ji jako samozřejmost a jak snadno ji ztratit, zlomit a odhodit a pak ji dlouhá léta slepovat zpátky.
Každé dítě miluje svou matku. Je pro něj bohyně. A většina matek tuto lásku bere za samozřejmou a užíváme ji nevědomě. Jako dýchání. Prostě je. Zkuste si však zacpat nos.
Jednou zklameme důvěru svého dítětě a jasně pocítíme, jaké to je, jeho lásku nemít. Nekoupat se v jeho důvěřivých očích a totálně laskavých objetích. Už nikdy neslyšet to nejupřímnější „Maminko, já Tě miluju, maminko, jsi tak krásná, jsi ta nejlepší maminka na světě.” Pak zbývá počkat, až samo dítě se stane rodičem a doufat, že jednou naše slabosti pochopí a opět stoupneme v jeho očích jako hodnotné bytosti.
7. Nikdy bych skutečně nepřijala svou mámu a tátu
Až ve chvíli, kdy jsem se stala rodičem a zažívala muka při výchově, starosti a péči o dítě, jsem musela sklopit uši a uznat, že být rodičem v dnešní době není nic snadného. Ať děláte, co děláte, většinou je to stejně špatně a vaše dítě to neocení. Rozhodně ne v době do dospělosti.
V krásném filmu „Vějíř slečny Windermerové” říká jedna hysterická matka, že „ Dcery vás nejprve milují, pak nenávidí a jen velmi vyjímečně odpouštějí.”
To platí pro děti obecně. Jsme trošku malí (i když už třeba velcí) sobečtí parchanti, kteří si myslí, že rodič je tu pro nás po celý život. A zapomínáme na to, že nám dal to NAPROSTO nejlepší, co uměl a teď by si mohl začít žít život přesně podle sebe.
Jsem moc ráda, že jsem v tomto životě byla obdařena darem „být rodič”. Stále je to pro mě ta nejtvrdší škola a musím si bez ustání připomínat, proč rodič jsem. Toto rozhodnutí už nikdy nevezmete zpátky a proto si zaslouží, aby bylo provedeno velmi vědomě a odpovědně. Reklamace totiž v porodnici nepřijímají.
Být rodič je to největší potvrzení božské dichotomie. Největší opruz a naplnění v jednom.
