Je šest hodin ráno a malé štěně mě tahá z postele a chce ven. Ochotně se zvedám, protože už vím, že takhle brzy ráno louka za domem rozehrává neuvěřitelné divadlo. Natáhnu na sebe tepláky a svetr, na hlavu hodím kšiltovku a pomalým krokem se ploužíme po chodbách našeho domu. Přemýšlím o tom, že jsem toho psa vůbec nechtěla. Chtěla ho dcera, jako ostatně všechna zvířata, ale já viděla jen starost navíc. Žrádlo, chlupy, kňučení, štěkání, zničený byt.
Odhalené vědomí
Každé ráno na louce si uvědomím, co mi to malé a nesmírně inteligentní stvoření přišlo dát. Věnovalo mi čas pro sebe samu. Chvíle, kdy koukám na východ slunce ozařující rosu na travnatém povrchu. Stromy, které rozverně mávají svými lístky, jakoby mě vítaly a majestátně se přitom kývají ze strany na stranu. Probouzející se motýly, očichávající nektar z květů a hodující ptactvo. Plovoucí koráby z mraků, formujících se do mýtických postav. To vše bych bez toho štěněte každé ráno promarnila v posteli. Přítomnost by byla opět přehlušena neustálými toky iluzorních myšlenek a má vědomá část zoufale odkopnuta na druhou kolej.
Kos s kosicí
Mou pozornost upoutal kos s kosicí. Nešlo je přehlédnout. Ona neustále chodila partnerovi v patách a nepřetržitě něco štěbetala. On si jí nevšímal, jen vždy kontroloval, zda je za ním. Za jejího neustálého štěbetání hledal potravu. Když našel žížalu, poslušně ji předal partnerce. Sem tam jednu sezob, ale to kosice spustila ještě větší ryk.
Říkala jsem si, proč nehledá něco sama? Vždyť chodí těsně za ním a jistě by to zvládla. Má přece stejné tělo a stejné podmínky. Ale ne. Pokračovali tak stále. Ona štěbetala, on hledal, a když našel, tak ji nakrmil.
Pak ale nastala prodleva a on nic nenašel. Chodil, koukal, vyloženě nohama slyšel, jestli se něco pod zemí pohybuje. A ona štěbetala a štěbetala.
A pak doštěbetala. Kos stále nic nenašel. Zastavila se, bez potíží našla žížalu a začala se krmit sama. Kos se otočil a podíval, proč ztichla. Chvíli ji pozoroval.
A pak uletěl….
