Jednou šiješ do noci, nadáváš, že nestíháš, a mysl běží: “Je toho moc. Nezvládám. Lidi neví, co chtějí.”
Podruhé máš ticho. Nikdo nevolá, zakázky nejsou, telefon mlčí. Mysl běží znovu: “Co jsem pokazila? Udělala jsem chybu? Přehnala jsem to s řečma?”
Ta hra na příčinu a následek je krásně pitomá. Funguje dokonale, pokud věříš, že tvůj vnitřní stav vychází zvenku. Jenže to je omyl.
Nejdřív přijde panika. Až potom příběh.
Únava, zahlcení nebo bezmoc nevznikají kvůli práci. Práce není spouštěč.
Tělo spustí nejasný poplach, vynoří se emoce, která je nepříjemná a neukotvená.
Mysl, věrná katalogizátorka, nechce zůstat v mlze. Potřebuje škatulku.
Tak se rozhlédne, najde nejbližší kontext a vyhodnotí: “Může za to ta práce. Je jí moc. To je ten problém.”
Uvěříš tomu. A začneš se snažit něco s tím udělat. Jenže skutečným zdrojem pohybu nebyla realita, ale ta vnitřní vlna.
Mysl jako kronikářka, co si myslí, že řídí děj
Nevede tě. Neurčuje směr. Jen zaznamenává klima a hledá k němu „logický“ příběh.
Jednou říká, že práce je příliš. Příště zas, že žádná není. Výsledkem ale není pochopení, spíš rozkolísání.
Vnitřní houpačka nemá nic společného s okolnostmi. Emoce rozhoupala tělo a mysl k tomu přilepila příběh. Když jsi zahlcený, napíše scénář o přetížení. Když se nic neděje, nabídne scénář o ztrátě smyslu.
Princip kyvadla: čím víc se chytáš, tím větší výkyv
V těle vznikne napětí. Mysl hledá důvod.
Přijde uvolnění – a mysl si ho okamžitě přivlastní: “Udělala jsem TOHLE a díky tomu mi je líp! Takhle to zopakuju.”
Jenže to nejde. Protože příště to bude jiná emoce, jiný obraz, jiná scéna.
Mysl tím znovu selže, začne hledat nové důvody a už se to houpe dál.
Tak dlouho, až se tím vyčerpá.
Ani to dobré si neber
Největší podraz je uvěřit, že i klid je zásluha mysli. Že když si odpočinu nebo něco pustím, tak za odměnu přijde lehkost.
Jenže ta nikdy nebyla odměnou. Byla jen opačným pólem houpačky. Tak jako před ní přišla panika, po ní přijde další záchvěv.
Je to setrvačnost. Nic, co by šlo řídit. Jen tě to unáší.
V klidu není odměna. Není to cíl. Je to jen bod mezi dvěma zhoupnutími
Nejde o to „naučit se být v klidu“. To, co se učí, je spíš únava z věčného snažení.
Kyvadlo se nezastaví díky tvojí snaze. Zastaví se, až o něj přestaneš mít zájem.
A když se neděje nic? Znamená to, že se tělo nadechuje. Mezera mezi dvěma ději.
Ta, kterou nelze urychlit ani vymodlit. Jen ji přežít.
Ani toto není návod k řešení. Délka pauzy i počet zhoupnutí je předem daný. Mysl si tím jen uvědomí, že nekoná. A to je celé.
