Má je vina
Lidé klečí v kostele a bijí se v prsa.
„Má je vina, má je vina, má převeliká vina.“
Zpívají to, jako by prosili o odpuštění za to, že jsou.
Jako by vina byla jejich identita.
Ale koho vlastně prosí?
Kdo v nich mluví?
Ego? Tělo? Nebo mysl,
která nedokáže unést, či přiznat si, že nikdy nebyla oddělená?
Možná se nevyznávají z hříchu, ale z iluze.
Možná to není zpytování svědomí,
ale přiznání mysli, že se ztotožnila s příběhem.
A teď hledá někoho, kdo ji z něj vykoupí.
A právě to je její vina.
Ne to, co udělala.
Ale že tomu uvěřila.
Vina nepřichází, protože jsi něco provedl.
Přichází, protože jsi něco pochopil.
Obul sis boty toho, komu jsi ublížil a na okamžik cítil, jak mu je.
Vina však není ochrana druhých.
Je to způsob, jak tě mysl nutí zpětně upravit realitu.
Jak ti brání být špatný. Ale až potom, co ses tak zachoval.
Je to geniální výchovný nástroj.
Zpětné zrcátko, které tě vrací na začátek.
Neměls to říkat. Neměls tam jít. Neměls si to myslet.
Ale tys to řekl. Šel. Myslel.
Až pak přišla vina.
Vina bolí. Tělo ji zná.
Stahuje žaludek, zatahuje dech, křiví obličej.
Vina není abstraktní. Je tělesná.
V supravodivosti je vina spolehlivým ukazatelem. Průvodcem.
Když ji cítíš, jsi zpátky na startovní čáře.
Budeš tu situaci muset prožít znovu. Jako herec, co zapomněl text.
Scéna se opakuje. Dokud neprojede tělem vše bez odporu.
Bez reakce. Bez viny.
První fáze supravodivosti není jednoduchá.
Jen sedíš a cítíš. Třes, tlak, horko, výčitku.
Nic neříkáš. Nic neděláš. Nereaguješ tělem, protože se mysl učí, že realita je jen obraz na skle a žádný umělý zásah do ní ti nezlepší náladu na dlouho.
Necháš to. Uhneš tomu z cesty.
Druhá fáze supravodivosti je trochu snazší. Pokud nepřijde vina.
Dovolíš tělu, ať hraje naplno a ty se nedíváš jako soudce. Jen jako divák.
Tělo dohrává své programy. Ty nejsi vinen.
Jsi ten, kdo to sleduje.
Tak dlouho ses snažil nebýt špatný, až jsi jím musel být.
Bez viny.
Vina je poslední fáze odporu v těle.
Nepřivlastňuj si ji a brány do Země zaslíbené se rozrazí.
