Když přání přebírá otěže…
Kdo vlastně manifestuje?
Kdo ve mně touží, aby realita vypadala jinak?
Je to ten, kdo zatím nedokáže přijmout příběh, jak se zrovna děje. Kdo má v sobě vnitřní „ne“, i když navenek říká „ano“. Kdo nevěří tělu, nevěří načasování, nevěří tomu, co je a tak sahá po nástroji zvaném manifestace.
Je mu vyhověno.
Přání se plní.
Protože každá zkušenost, i ta „vědomě vytvořená“, má svoje místo v příběhu. I iluze moci a kontroly je součástí cesty.
Joe Dispenza je učitel, který mnoha lidem otevřel vnitřní sílu. Učí, že emoce a myšlenky formují náš svět. A zdá se, že když zaměříš pozornost, svět odpovídá.
Ale není to dar bez podmínek.
Nástroj manifestace totiž velmi snadno převezme mysl a ta z něj udělá metodu, jak se vyhnout tomu, co je teď. Jak si vytvořit „lepší film“, místo toho, abychom uviděli hodnotu v tom, který právě běží.
Funguje to. Dočasně.
Mnozí si přitáhnou partnera, dům, peníze, zdraví. Ale časem přichází i stíny:
• únava z neustálého držení vibrace,
• nespokojenost navzdory výsledkům,
• vztahové trhliny, nemoc, vyhoření.
Ne proto, že by manifestace byla špatná.
Ale proto, že touha po změně se stane závislostí a zmizí uvědomění, že si jen dítě na pískovišti, které nestaví skutečný hrad.
Ve skutečnosti nejsme tvůrci, ale svědkové.
Nejsme tady, abychom scénář přepisovali, ale abychom ho poznali do hloubky.
Až jednou necháš přání odejít, až nebudeš chtít „tvořit realitu“, možná zjistíš, že ta stávající je přesně tím, co jsi celý čas hledal.
Síla není v tom, co si přitáhneš.
Síla je v tom, co uneseš bez potřeby změnit to.
A to tě naučím v Orientace v supravodivém prostoru
