„Bože, to se ti povedlo. Ty ranní východy slunce nikdy neomrzí. Pokaždé jsou naprosto vyjímečné a nádherné. Máš ještě něco, co je tady vyjímečnější?
„Tebe.”
„Proč jsem ve změti sedmi miliard lidí vyjímečná?”
„Protože jsi jedinečná.”
„Jako každý a proto mě miluješ.”
„Ano.”
„A co vrah utýrající malé dítě? Taky ho miluješ?”
„Jistě. Je to milující bytost. Vidím jeho počátek, ne roli, kterou tady hraje. Nevidím tu iluzi, kterou vidíte vy. Všímáte si té role a zapomněli jste, kým jste. Proto můžete vraha malého děťáka vnímat jako špatného. Já ho špatného nevidím. Je pro mě milovaný, který uvádí svět do harmonie.
Nepřišli jste sem vnímat jen radost. Ta radost, kterou tady zažíváte je iluze, stejně jako zlo, které prožíváte a vidíte kolem. A to všechno dohromady se vás snaží přivést ke skutečnému zdroji radosti a lásky.”
„Jak tedy poznám, že když se raduji, tak nezažívám tu iluzi, ale právě skutečnou radost ze zdroje?”
„Je to jednoduché. Ve chvíli, kdy dokážeš vidět vraha malého dítěte bez odsouzení, v tu chvíli jsi připraven dosáhnout na zdroj skutečné lásky. Ve chvíli, kdy přestaneš prožívat své propady a strasti a jen konáš, jako tělo, vše pro jejich plné prožití, jsi u zdroje.”
„Takže mi chceš tedy říct, že lidé, kteří jsou v největších sra.kách jsou nejblíže zdroji?”
„Přesně tak. Lidé, kteří prožívají velké deprese, mají různé poruchy, úzkosti a strachy jsou na hraně napojení se na zdroj. Abys došla „nebe”, musíš projít „peklem”, které je jeho součástí. Jenže vy uděláte to, že ve chvíli trápení se napojíte práve na tu radost iluzorní a tím se od zdroje oddálíte.”
„Jak se napojuji na iluzorní radost?”
„No jak…opiješ se, vezmeš si prášek, jdeš spát, zavoláš přátelům, jdeš mezi lidi, řekneš partnerovi o pomoc, začneš se věnovat sportu, dětem…uděláš cokoli, aby trápení odešlo. A to je to oddálení. Ve chvíli, kdy ty totiž víš, že trápení je druhá strana mince, musíš přece chtít tu minci otočit, ne ji zahazovat! Pořád, znova a znova jsi vedena svou duší do onoho „pekla” a místo, abys jím prošla a nedívala se nalevo ani napravo a jako Nebojsa šla rovnou za nosem, stále se vracíš zpět a utíkáš. A tvá duše je naprorgamovaná na to, aby tě vedla ke zdroji, takže jakmile ona ví, že už jednou jsi do toho pekla vstoupila, tak se tě tam bude snažit vodit neustále. Nedá ti pokoj. Bude se to jen „zhoršovat” a tím „zlepšovat”.
Možná zjistíš, že potřebuješ někoho, kdo by tě tím peklem částečně provedl, možná jen potřebuješ znát někoho, kdo už to zvládl a řekne ti, že to taky zvládneš. Ono totiž to peklo je jen další herní plán, další iluzorní pole, není skutečné, jen tak má vypadat, aby tě odradilo od vstupu do „nebe”.
Máš tedy pravdu. Lidé zažívající nejvíce trablů, úzkostí a depresí nemají před sebou dlouhou cestu. Jsou na pokraji zdrojové lásky.
Co je tedy zapotřebí k tomu, abych „peklo” prošla?
„Odvaha a Důvěra. Odvaha překonat stín iluze a přijmout, že to, co mě straší, je menší než já a vnořit se do toho. Nořit se do svého pekla. Když to uděláš, začneš se smát a nebudeš vůbec chápat, čeho ses tak moc bála. Iluze ti bude odhalena.
A Důvěra, že i když nevím, kam přesně jdu a jak bude moje cesta vypadat, jdu přesně tam, kam jít mám a je to nejvíce láskyplná forma mé cesty, jakou mohu jít. „
„Děkuji ti.”
