Mé ranní hovory s Bohem o emocích

Čau Bože, hele, mám otázku. Jsi tu?

No jasně, kde bych byl.

No jasně, pravda, vidím tě.

Ne nevidíš.

Dobře nevidím, mohl bys to nějak zařídit, abych tě viděla?

Dobře, přestaň se dívat očima. Představ si, že tvé srdce má oči a těma se dívej. Už mě vidíš?

Ááá jo, to je snadné!

A zpět k tvé otázkce, co jsi chtěla, Vendelínko?

Prosím tě, Bože, můžeš mi vysvětlit, jak jsme mohli vyměnit ten božský pocit, velikost, sílu a všechno za omezenou a břitce prožívající mysl? Jakto, že jsou nám vzruchy vyvolané myslí a hmotou přednější, než ten mega fičák, který nabízí spojení s Tebou? Vždyť je to jako bys mi nabídl bydlení v domě v oblacích s výhledem na vycházející Venuši a zapadající Saturn nebo bydení ve slumu a já zvolila slum!

….. ……. ……

Hééj a mluv pomalu, jsem člověk, nestíhám to dávat do slov!

Promiň, zkusím se přizpůsobit tvým slovům, ale ne všechno, co bych chtěl předat bude ve spojení se slovy úplně autentické.

Neboj se toho, pojď 😀

Moje zaměření, můj fokus je rozprsklý všude. Nemám hranice, jsem všechno.  A kdybych to měl popsat tvými slovy, tak jsem se tak trošku nudil. Zjistil jsem, že když zaměřím pozornost do jednoho bodu, což může být třeba ten tvůj slum, tak zažívám oddělenost a „negativní” emoce. A to mě začalo zajímat.

Takže díky tvé nudě my teď zažíváme negativní emoce.

Dá se to tak říct, ale neříkej to z pozice oběti. Sama jsi to svolila. Negativní emoce nejsou špatné. Mě nevadí je zažívat. Pro mě jen JSOU a tak je prožívám (když prožívám skrze vás) se stejnou chutí jako ty pozitivní. Vy máte k tomuto prožívání ještě mysl a ta mysl spustí hodnocení a rozhoduje, co je špatné a co není. Když jí to nedovolíš, tak ti nebudou vadit ani negativní emoce. No a teď jsem ti prozradil návod na hru a tebe to teď přestane bavit. (smích..jo i Bůh se směje)

S tím si nedělej starosti, přestává mě to bavit už dlouho, ale nějak se z toho neumím vymotat. Stále, jakoby emoce v životě mají větší moc. Jak tedy udělat, aby už mnou nevláčely?

Hlavně furt přestaň cokoliv dělat! Ty nemusíš nic dělat. Udělá se to samo. To tvé dělání akorát zbrzdí celý proces a ten začne zahnívat.

Prostě nech emoce ať se nasytí. Jednoho dne zjistíš „aha, této emoce už mám plné zuby, už mě nebaví.” Když se opravdu rozhodneš, ale opravdu, tak ti k tomu přibalím silnou vůli a půjde to samo. Uvidíš.

Díky a myslíš, že to mám napsat lidem?

Je mi to jedno, dělej si s tím, co chceš.

A ještě něco, mohl bys nějak zařídít, že s Tebou takhle můžu komunikovat i když zrovna nejsem v lese nebo v klidu?

No to bych nemohl. Ty dáváš rozhodnutí, čemu dáš přednost.

Aha. Hele, díky, fakt Tě miluju.

Já vím, Vendelínko, upaluj, máš hlad.