Mysl i bibli začne citovat.
Duchovní ego je nejchytřejší převlek strachu ze smrti.
Zůstane tady… ale „čistší“, „vědomější“, „v kontaktu se Zdrojem“.
Začne mluvit o jednotě, o energii, o lásce.
A přitom neustále potvrzuje svoji oddělenost.
Jak to poznáš?
1. Tvrzení o jednotě vs. napojování se
„Všechno je jedna energie.“
„Když se napojíš nahoru, můžeš se v ní koupat.“
Rozpor: kdo se napojuje, když všechno už je propojeno?
To mluví ego. Hraje si na oddělenost, aby mohlo „někam dojít“.
2. Hra na ticho jako nástroj k zisku
„Meditace mi pomáhá k duševnímu klidu, zdraví, vyšším vibracím…“
Skutečné ticho nic nepřináší.
Protože o něm nevíš, když je.
3. Stažení energie ze Zdroje, ale zároveň tvrzení, že vše je Zdroj
„Napojil/a jsem se a stáhl/a energii ze Zdroje.“
Jestli všechno je Zdroj, kdo kam sahá?
Z jaké „zásuvky“ si jako taháš?
Zase iluze oddělenosti, jen zahalená do světlé mluvy.
4. Manipulace skrze duchovní autoritu
„Tohle jsem přijal/a při hlubokém propojení s Kristovým vědomím…“
Co je tím řečeno?
Já mám kontakt, ty ne.
Já vím víc.
To je hierarchie.
Ego, které se skrývá za obraz Spasitele.
5. Vědomé tvoření reality
„Když si správně nastavím mysl a vibraci, stvořím si svou realitu.“
Kdo ji tvoří?
Kdo tahá za páky?
Jaký tvůrce má potřebu tvořit něco „lepšího“, když už všechno je přesně tak, jak má být?
To není vědomé tvoření.
To je nespokojenost zamaskovaná jako spiritualita.
A pak přijde otázka…Kdo je ten, kdo se chce napojit?
Kdo je ten, kdo si chce tvořit?
Kdo je ten, kdo „už ví“?
Jakmile se ta otázka položí…začne se kabát rozpadat.
A možná tam pod ním nebude vůbec nikdo.
Odhalování je postupné. Mysl neumře najednou. Je důležité vědět, že ten kabát se netrhá celý naráz.Osobnost, ta, co hledá, chápe, analyzuje, umí na chvíli zmizet.
Ale pak se znovu zapne.
Vrátí se, třeba v jemnější podobě – duchovnější, moudřejší, nenápadnější.
A tak to chvíli střídá.
Chvíli je ticho.
Pak zase potřeba něco pochopit.
Chvíli není žádný záměr.
Pak se objeví věta: „tohle už asi mám zvládnuté.“
Ale intervaly se prodlužují.
To, co dřív drželo pozornost nonstop, se ozývá míň a míň.
Až jednoho dne prostě…už nikdo nehledá.
Už nikdo nelapá.
Už nikdo „není vědomý“.
Zbyde jen to, co bylo vždycky.
Jako návrat domů z dlouhé cesty.
