Celý můj život, který jsem doposud žila, je jen soubor mých přání i nepřání. Mé, s emocí vypuštěné myšlenky, se nakumulovaly, aby mohly být zhmotněny. Jen si to přiznat.
Přání
Mým snem bylo jet nahá na koni na pláži. Nahá jsem sice nebyla (díkybohu, to by dost štípalo ?), ale po pláží jsem si cválala. Objednaly jsme si jízdu na koních a procházely se řekou tekoucí do oceánu, pískem i džunglí. Bylo to fajn…a co.
Zaznělo mi v uších „Tohle jsi chtěla, má milá, jsi spokojená?” Asi ano, můj Bože, ale nejsem z toho odvařená.
„To už nejsi poslední dobou z ničeho, vidˇ?
„Máš pravdu, nejsem.”
Byla jsem z toho smutná, myslela jsem si, že jsem nevděčná, nepokorná, než mi došlo, že to tak není. Že prostě vnímám věci a události, že JEN JSOU. Střed, rovnováha. Ani euforie, ani beznaděj. Jednoduše to JEN je.
Nepřání
„Ty jo, nevím, co bych dělala, kdybych někdy v jiné zemi píchla třeba jen kolo! Jak bych se domluvila, komu bych volala! Fuj, radši ani nepomyslet!”
Vyrazily jsme do města. Při návratu k autu se koukám a defekt až na ráfek. Mno, tak jsme dojely! Krásně nabídnutá situace k vyřešení.
„Tak se ukaž, Vendy, jestli se ještě bojíš.”
Nebála jsem se. Společně s holkami (ještěže tu jsou) jsme oslovily prvního muže, zda by nám nemohl pomoci. Nemohl, řekl, že tohle je život. Asi abychom to neměly tak moc jednoduché ? Nakonec se nabídl jeden člověk, že nás aspoň zaveze do hotelu, abychom situaci mohly vyřešit ráno. Jely jsme v pravém kostarickém polorozpadlém autě s týpkem, co měl sto kilo a mexický knír a nic za odvoz nechtěl. Vivat milí kostaričtí lidé!
Ráno jsme šly čtyři holky hledat opravnu. Došly jsme k cedulce Mogul, což nám bylo znamením, že tady určitě budou opravovat auta ? Nikdo nikde, tak jsme si zklamaně a hlavně zpoceně popošly dále, až jsme si všimly dredatého týpka.
„Hello, ken jů help mí?” zaútočily jsme na něj sebevědomě. Jasněže mohl pomoci! Posadil nás všechny ochotně do svého auta se slovy „Im sorry, this is surf car”, což nám vzhledem k vodě na podlaze došlo ? Odvezl nás k našemu autu a za půl hodiny měl opraveno. Nic za to nechtěl a nechal se naší Kačkou pozvat na pivo ? Třeba budu jejich příběh sdílet, pokud nějaký bude?
V jeden den splněné dvě velké přání z dávné minulosti. Každá myšlenka, kterou s emocí vypustím ven je přáním do Vesmíru „tohle chci zažít” a já jen doufám, že se mi plní už poslední přání, které jsem kdy vypustila a dám si hodně záležet na tom, zda ještě někdy nějaké přání vyslovím. Ono se totiž vždycky splní.
? Pura vida, přátelé, vaše Vendy ?
