Nepleť si souhlas s letargií
Když prohlédneš iluzi bytí, dojde ti, že jsi nikdy nemusel udělat vůbec nic. Nic, co se ti kdy stalo, nepotřebovalo tvůj zásah. Jen to vypadalo, že něco tvoříš, rozhoduješ, řídíš. Ale celý ten příběh běží sám. Mysl měla jen pocit, že je důležitá. Že zasahuje. Že se musí snažit. A přitom se všechno dělo i bez její přítomnosti.
Když tohle napíšu, spustí se lavina:
„Aha, takže si můžu lehnout a nic nedělat.“
Jenže to nejde. Ne proto, že bys měl mít disciplínu. Ale protože ani to ležení není tvoje volba.
Já to zažila.
Seděla jsem na gauči a hodiny jsem si říkala: „Už běž na procházku. Už fakt běž.“
A nic. Tělo zůstávalo sedět.
A pak cvak — žádný plán, žádné rozhodnutí — a najednou jsem stála na terase s metlou v ruce. Zametala jsem.
Vůbec jsem tam neměla být. Nechápala jsem, kde jsem se tam vzala. Ale tělo tam stálo. Dělo se to.
To byl důkaz. Že nejsem režisér. Jen postava. A tenhle film jede, i když ho přestanu řídit.
Když řeknu, že souhlas s realitou je klíč, ozvou se další:
„Aha, takže když jdeš cvičit, nesouhlasíš s tím, jak vypadáš. Takže to celé popíráš.“
Jenže právě to, že jdu cvičit, je u mně souhlas. Tělo se zvedlo. Udělalo pohyb. A v tom nebyl odpor. Nebyla tam panika. Nebyla tam myšlenka „měla bych“. Jen krok. Přítomnost. To není útěk. To je přijetí.
Souhlas není to, že ležíš na gauči a vzdáš se života.
Souhlas je nezasahování mysli.
Mysl si může běžet na pozadí svoje kecy, ale ty už jí nenasloucháš. A v tom se tělo hýbe přesně tak, jak má. (Dělá to i tak, ale bez posudku mysli)
Někdy zůstane. Někdy vstane. Někdy zakřičí. Někdy zametá terasu.
Ale vždycky je v souladu s tím, co už stejně je.
Letargie je ztuhlost.
Souhlas je přítomnost.
Letargie je únik.
Souhlas je odevzdání.
A někdy k tomu odevzdání slouží právě bolest. Tělo už nemůže dál. Mysl kapitulovala.
A zůstaneš stát v přesně té scéně, kde ses měl vzdát řízení.
Souhlasíš, nebo ještě odporuješ?
