Všechno, co tu děláš, děláš pro sebe.
Zkus si fakt upřímně odpovědět.
Existuje něco, co jsi kdy udělal čistě pro druhého?
Tak, aby tam nebyla absolutně žádná výhoda pro tebe?
Ne.
Neexistuje.
Jakmile máš aktivní osobnost, která něco hledá, něco chce, o něco se snaží… tak každý tvůj čin má zisk.
Zisk pro ego. Pro tvůj příběh. Pro tvoje přežití. Pro tvoje zpracování bolesti. Pro tvoji identitu.
„Starám se o postiženou sousedku. Vyčerpává mě to. Nedělám to pro peníze. Dělám to jen pro ni.“
Opravdu?
A co obdiv, který ti druzí dávají? Co tvůj vnitřní pocit, že jsi lepší člověk? Že nejsi sobec?
Co to tiché přesvědčení, že když budeš hodný, vesmír ti to jednou vrátí?
„Mám těžce nemocné dítě. Dělám to pro něj.“
Děláš to i proto, že jinak by tě sežrala vina.
Děláš to, protože tě to udržuje v roli oběti a tu u vás doma dědíte po generace.
Děláš to, protože se tím vyvážeš ze života tam venku. Nemusíš do práce. Nemusíš mít koníčky. Všechno je ti odpuštěno.
Je to kruté slyšet. Vím.
„Zůstala jsem s partnerem, protože ho nechci zranit.“
Ne. Zůstala jsi, protože se bojíš samoty. Protože víš, že jakmile odejdeš, spadneš do temnoty, kde nebudeš mít koho obviňovat.
Protože ti vyhovuje vězení, které znáš. Protože tvůj mozek miluje známý vzorec.
„Dala jsem mu poslední šanci, protože mu chci pomoct.“
Ne. Chceš mu pomoct, protože tě baví být spasitelka. Protože když to klapne, budeš ta, co to zachránila. Ta silná, ta dobrá.
A i když to neklapne, pořád budeš mít krásný důvod říct: Já se snažila…
A tam, v tom snažila, je tvoje odměna.
Všechno, co děláš, děláš pro sebe.
A není to špatně.
Jen to přestaň maskovat.
Přestaň říkat, že něco děláš „z lásky“. Že „jen pro druhého“. Že „nezištně“.
Dokud máš mysl, dokud máš touhy a emoce, vždycky za tím bude něco pro tebe.
Vždycky.
Až přijde čin bez záměru, poznáš to.
Bude z tebe.
Ale ty u toho nebudeš.
