Nicnedělání

Když řeknu, že nedělám nic, ego to slyší jako lenost nebo absolutní nečinnost.
„Aha, takže ty neděláš nic? Tak proč chodíš cvičit? A proč piješ to svoje Manali, když to k ničemu není?“

Jenže nicnedělání není nečinnost.
V příběhu, který je daný, se objevují scény.
Tělo v nich jedná podle programu.

A tak tělo cvičí. Ale necvičí proto, aby bylo zdravé. Cvičí, protože se děje pohyb.
Pevnost není cíl. Je důsledek děje.

A tělo pije Manali. Ale nepije proto, aby bylo krásné. Pije, protože se děje pití.
Výživa není účel. Je následek děje.

Zvenku to vypadá jako činnost.
Jako delání něčeho pro něco.
Uvnitř je to však jinak. Neděje se „pro“.
Děje se.

A i když si řekneš: „Tak já teda nebudu dělat nic.“ Je to pořád snaha.
Snaha nedělat je furt dělání.
A i ta je součástí programu.

Tělo nevaří proto, aby mělo jídlo.
Tělo těluje.
Vlasy vlasují.
Oči očují.

Pointa?
Žádné proč neexistuje. Je jen děj.
A když přestaneš hledat důvod, poprvé opravdu nicneděláš.