Práce s vnitřní temnotou může být v tyto úplňkové dny velmi potřebná. Zkusím vám k tomu napsat snadno pochopitelný příměr.
Představte si leknín. V čem roste? Úplně nejraději roste v „žabí“ vodě. Bahno a odumřelé zbytky rostlin ho vyživují. Dělají základ jeho semínku. Pomáhají mu zahnízdit. Láskyplně ho obalují.
V temnu, bahně a chladu začne klíčit semínko nesmírné nádhery. Má však před sebou dalekou cestu. Cestu na hladinu. Trápí se s tím leknín? Bojí se té cesty? Myslím, že ne. Napřimuje se kousíček po kousíčku a stále k tomu potřebuje nejhlubší temnotu, aby jej vyživila. Nejdůležitější růst svého života prožívá v totální tmě.
A pak to přijde. Vykoukne na hladinu a rozkvete do neuvěřitelně dokonalé nádhery. Každý lísteček má přesný tvar, splývavé barevné zabarvení a jeho krása nepřestává udivovat.
Představte si, že jste leknín, rostete v bahně a říkáte si „fuj, co je to za hnus, toho se musím zbavit!“ Vodu začnete čistit, přivoláte k tomu někoho na pomoc, vydesinfikujete a odstraníte vše, co vám brání ve vnímání světla přes vodní hladinu.
Co se stane? Pokud vůbec, tak porostete velmi, velmi, velmi pomalu a protože nemáte živnou půdu a tmu důležitou pro upěvnění se v Zemi, vyrostete velmi slabí a hned první větřík ovívajícíí hladinu, vás vytrhne z kořene.
Nebojte se své tmy. Ponořte se do ní s důvěrou, že rostete a právě skrze ni se vyživujete. Všichni silní a nádherní lidé vyrostli z velkého bahna a teď oslňují ostatní svou krásou!
