Přítomnost jako rukojmí
Zhluboka se nadechneš.
A říkáš si: „Teď jsem konečně přítomná.“
Ale ten nádech nebyl začátek něčeho, kde nejsi.
Byl pokračování.
Přítomnost tu byla i před tím dechem.
I ve chvíli, kdy jsi seřvala dítě, i když sis přísahala, že to už neuděláš.
I když jsi ve stresu žrala rohlík za chůze, s mobilem v ruce a hlavou jinde.
I když jsi si pouštěla třetí podcast o sebelásce, protože jsi se zase nesnesla.
Přítomnost je i tam.
Nejen v sauně, v lese, při rituálu, na jógamatce.
Ale i když brečíš v autě.
Když se stydíš.
Když nemáš sílu vstát.
To, že si tu chvíli nevybralo tvoje malé já, neznamená, že není opravdová.
Je to stále ona. Přítomnost.
Bez potřeby líbit se ti.
Nepotřebuje tvoji pozornost.
Nepotřebuje, abys ji vnímala jako důležitou.
Ona je.
I když ji právě odmítáš.
Přítomnost není odměna za tvoji pozornost.
Je základní stav.
Bez výjimky. Bez nároku. Bez přivlastňování si.
Nepotřebuješ se nikam vracet.
Protože jsi nikdy neodešla.
Přítomnost není místo, kde máš být.
Je to jediné místo, kde jsi.
