V autě nám hraje Respekt od Arethy Franklin, my se kodrcáme už dobrou hodinu po cestě, po které bych ani pěšky nedošla bez úrazu a říkám si „Co po mě Kostariko chceš? Respekt?”
„Ano. Respektuj mě takovou, jaká jsem. Nesnaž se mě vtěsnat do ničeho, co znáš od vás z Evropy. Jste jiní. Já jsem jiná, ale to neznamená, že špatná. Jsem nespoutaná, divoká, čistá i špinavá, krásná i děsivá.”
Tak jsme najely na další obrovskou díru, až jsme se bouchly hlavou do stropu. Obrovský chichot se linul naší kárkou a já slyším „Nemusí to být podle tebe a přesto to může být super a můžeš si s tím, co přichází, jen hrát.”
Pět holek na výletě za růžovým pískem, za honbou pro parádní fotky na instáč, skončily na pláži plné kousků plastu, dětských dudlíků a zubních kartáčků, oceánem plným dřeva a pláže s místními „banditos”.
„Hééj!” Zavolal mladý, dost vyhulený týpek s očima jak tenisáky. Prý je růžová pláž kousek odtud, asi dvě minuty a je nádherná. Rády bychom ji viděly, ale ani při nejlepším a dost často opakovaném popisu cesty, jsme nebyly schopny najít výjezd, o kterém ten mladý surfař mluvil. Tady se prostě vyplatí chlastat nebo brát nějaké drogy. Jinak je to tady až moc syrové. Zajímalo by mě, zda někdo z místních nadšenců vnímal aspoň jednou zdejší kraj za střízliva.
Byly jsme zpocené, ulepené, unavené a do toho všeho jsme musely najít opravnu pneumatik. Už zase. V tom negližé, co jsme každá byla (jedem přece na pláž tady vedle!) jsme vypadaly jak zájezd ruských prostitutek a já jejich bordel mamá ?
Více uvidíte ve videu, hlavně to největší vzrůšo, díky kterému ten dnešní den stál fakt za to a i Johanka byla večer šťastná a radostná a smála se s námi na celé kolo, když jsme si opakovaly epizody předešlého dne.
Zjistily jsme, že jsme odvážné, schopné i bez navigace v jungli najít cestu, umíme se domluvit rukama nohama, sehnat opraváře zdarma a vyburcovat svého vnitřního muže k neuvěřitelným výkonům ? Vivat tento den!
Pura Vida. Vaše Vendy
