Bože, přeji si, aby KRITIKA opustila místo v mém životě. Brání mi vidět lidi a věci v jejich dokonalosti a božskosti.
Skvělý záměr, má milá. Tak pojďme. Představ si pokojíček svých dcer. Všude se válí kusy oblečení, papírky a zbytky jídla. Jak to vyřešíš ku spokojenosti všech a bez kritiky?
Uf, to je těžké, protože, často prosím o úklid tolikrát, že se nakonec zase rozčílím a kritizuju. A nechci být jejich služka. Co z nic vyroste?
Nezapomeň, že ony jsou dokonalé bytosti, učí tebe. Chceš to vyřešit? Komu vadí ten nepořádek?
Mě, samozřejmě.
Výborně. Takže odteď zvedneš každou mikinu a papírek tolikrát, kolikrát ti to bude vadit. S velikou láskou budeš obětavě uklízet, ne pro své dcery, ale pro sebe. Protože ty jsi Láska, ne kritika.
Jednoho dne si tvé děti všimnou, co pro ně s velikou láskou děláš. Možná to bude až ve třiceti, až už budou bydlet sami a nebude tam nikdo, kdo by za ně věci uklidil. Možná už zítra.
Víš co pak uvidí? Milující mámu, která s velkou láskou znovu a znovu vytvářela pěkné místo k žití.
Nebude tam pachuť kritiky, ale zůstane LÁSKA. A tvé děti tě začnou napodobovat a uvědomí si tvůj dar pro ně.
Máš pravdu. Cítím úlevu. Děkuji.
Má milá, život je příliš krátký, aby jsi mohla děti vychovávat slovem.
Veď je srdcem. To nezabloudí.
