Krásná holka, ta Helena. Chytrá. Lákadlo pro muže. A ona se ze dne na den rozhodla, že udělá něco, co ještě nikdy neudělala. Pojede stopem do Španělska. Najde si na netu někoho, kdo kus cesty pojede s ní, a pak se odpojí. Dostane samu sebe na totální kraj nekomfortu, aby našla své ticho a zjistila, co je vlastně zač.
Je mi ctí, že jsem mohla udělat rozhovor s Helenkou a slyšet její příběh. Mohla bych ho poslouchat pořád, ale vám nesu jen malý výčet. Pouze samotné převyprávění trvalo asi osm hodin. Začtěte se, jak lze prožít obrovskou transformaci na cestě, na kterou se vydáme pouze s batohem, stanem a pár penězi.
Helenko, co Tě vedlo k tomu, že jsi se rozhodla ze dne na den odcestovat?
Najednou jsem dostala impuls, že potřebuji ve svém životě udělat něco úplně jinak. Něco, co jsem v životě neudělala. Překročit své limity. Překročit limity svojí mysli.
Ty jsi nikdy takhle neodcestovala?
Jednou jsem byla asi půl roku v Holandsku, což byla taky velmi přínosná cesta, ale tahle cesta byla postavena úplně jinak. Poprvé jsem stopovala a jela jsem úplně do neznáma.
„Pokud má však žena pevně nastavené své hranice a necítí se muži zavázána, řekne mu jasné ne a ten muž to prostě akceptuje.“
Jsi krásná žena. Obtěžovali Tě na tvé cestě muži?
Neobtěžovali. Ono je to vždy o tom, že člověk si přitáhne to, co sám vysílá. Samozřejmě, že jsem potkala několik mužů, kteří to na mě zkoušeli, ale žena určuje hranice. Když muži žena řekne pevné ne, tak je to ne. Když žena odmítne muže s pocitem nejistoty, s pocitem viny nebo zavázanosti či strachu, tak ne není ne. Pokud má však žena pevně nastavené své hranice a necítí se muži zavázána, řekne mu jasné ne a ten muž to prostě akceptuje.
Akceptuje to muž bez pocitu zloby či agrese?
Ze své zkušenosti mohu říct, že když jsem muži dala jasně najevo, kde mám své hranice (a mohl to být kamioňák, pouliční povaleč nebo turista), že tohle nechci, tak muž nebyl vůbec podrážděný, dokázali jsme se spolu normálně bavit a rozloučili jsme se vždy v dobrém a nezůstalo mezi námi žádné napětí.
Vím, že se o sebe ráda staráš, ráda se líčíš a pečuješ o sebe. Jak jsi hygienu řešila na cestách?
S hygienou to bylo složitější. Ale žádná hrůza. Se vším jsem si dokázala poradit a přizpůsobila jsem se podmínkám. Vlasy jsem si myla na benzince v umyvadle. Zuby jsem si třeba čistila po cestě v Carefouru na záchodcích před lidmi. A necítila jsem se vůbec špatně. Brala jsem, že to tak je. Co se líčení týče, tak jsem si s sebou vzala pudr, řasenku a lesk na rty. Poznala jsem, že je nejdůležitější, co člověk vysílá.Ne, co nosí na tváři, či na těle. Působí na druhé tím, co nosí v sobě. Měla jsem totálně mastné vlasy, nenalíčená a lidi mi říkali, že jsem krásná.
A když ti to lidé říkali, bylo to ve chvíli, kdy jsi se cítila šťastná a spokojená?
Ano. Na té cestě jsem totiž byla pořád přítomná. Pořád jsem byla v sobě se svými pocity. Ani to jinak nešlo. Mnohem více jsem vnímala, co se děje uvnitř mě samotné.
“Cesta byla úžasná v tom, že se mi začaly zvědomovat mé největší strachy. A jak jsem s nimi pracovala? Jedině tak, že jsem si dovolila je naplno prožít. “
Jak jsi na cestě pracovala se svým strachem, pakliže nějaký přišel?
No, přišla spousta strachů! Cesta byla úžasná v tom, že se mi začaly zvědomovat mé největší strachy. A jak jsem s nimi pracovala? Jedině tak, že jsem si dovolila je naplno prožít. Tam před nimi nešlo utéct. Například přišel strach, když jsem se na cestě rozdělila s kamarádkou, se kterou jsem se na cestu vydala. Ona mi zrcadlila všechny mé limity a omezení, které jsem si sama dávala. Proto jsem se na cestu vydala. Abych je překonala. A tak jsem je skrze ni mohla vidět. Když jsem si je uvědomila, tak jsem je propustila. Ovšem najednou přišel obrovský strach z toho prázdného prostoru přede mnou. Co teď? Převzít plnou odpovědnost za to, co si teď sama vytvořím. Strach mnou prošel a když jsem mu dovolila naplno se prožít, tak tam přišel impuls. Tak a teď je čas jít dál a vzít odpovědnost do svých rukou a začít si tvořit to, co opravdu chci. Přišla situace, kdy jsem zůstala sama a stopovala jsem. Nikdo mi nezastavoval. Uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nevím, kde mám jít, kde začít? Kde mám najít to, co hledám? Vůbec netuším, do jakého města a kde je TO, proč tam jsem. Byla jsem zoufalá.
Takže jsi se musela naplno ponořit do důvěry?
No….v tu chvíli jsem se spíše naplno ponořila do svých nejistot. Lehla jsem si totálně vyřízená na chodník, pralo na mě slunce, a já vůbec nevěděla, co si počnu. Řekla jsem si, že vůbec nevím, co mám dělat a kam mám jet, tak prostě pojedu s prvním člověkem, který mi zastaví, a pojedu tam, kam on. Za chvíli na to mi zastavil mladý kluk, a nabídl mi, ať u něj přespím. Moje první reakce byla “ No to né, nikde spát nebudu, musím pokračovat dál.” A následovalo uvědomění “Kam chci jet? Kam chci pokračovat? Vždyť vůbec nevím!” Přijala jsem tedy jeho nabídku a bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.
“Když člověk netlačí a nejede si v pochybnostech a nejistotách, nepřemýšlí o případných problémech, tak je o něj vždy postaráno!!!”
Jak jsi řešila na cestě peníze?
Peněz jsem s sebou moc neměla. Byly nějaké na účtě, ale rozhodně ne na to, abych mohla spát po hotelích a nebo si nějak vyskakovat. Každopádně vždy se mi na cestě dostalo to, co jsem potřebovala. Tím, že jsem byla neustále v proudu života a nebránila jsem se, tak ke mě pomoc vždy došla. Potkala jsem člověka, který mě pozval na jídlo, jiný na kávu, dokonce mi několik lidí samo od sebe dali dvacet euro, jen tak. Jiný člověk mi koupil plavky a to jsem je po něm vůbec nechtěla. Jen tak chtěl. A zrovna jsem je potřebovala. Cesta mě nutila, abych byla otevřená a vnímala, jak je život štědrý. Když člověk netlačí a nejede si v pochybnostech a nejistotách, nepřemýšlí o případných problémech, tak je o něj vždy postaráno!!!
Prosím tě, byl na Tvé cestě zážitek, pro který sis vyloženě jela?
Ano. Nejintenzivnější zážitek, který jsem tam prožila mě potkal poslední den. Zažila jsem naprosto magický kouzelný den. U konce svého pobytu jsem potkala svou spřízněnou duši. Člověka, který ve mě probudil radost. Znovu jsem díky němu znovu objevila svou radost, nadšení, užívání si přítomnosti a spolu s ním jsme jeli na výlet do Rondy. Tam jsem zažila něco neuvěřitelného.
“Nevěděla jsem, kde končí moje tělo a kde začíná příroda, nebylo žádné rozdělení! Byla jsem jen Já!”
Povídej!
Dorazili jsme ke kouzelnému místu, kde byl vodopád s jezírkem a výhled na celou otevřenou krajinu. V tom okamžiku jsem začala cítit obrovský pocit štěstí, lásky, radosti, spojení a požehnání. Začala jsem se smát, z té radosti! Za chvíli jsme začala plakat z toho obrovského pocitu požehnání a několik hodin jsem se cítila v totálním souladu se vším! Nevěděla jsem, kde končí moje tělo a kde začíná příroda, nebylo žádné rozdělení! Byla jsem jen Já!
Jak myslíš, že Tě tento zážitek ovlivní ve tvém dalším žití?
Byla to velká milost a cítila jsem už na zpáteční cestě, jak mě ovlivnilo to totální spojení se životem. Zjistila jsem, jak ještě moc jsem v nesouladu. Samozřejmě nějaký pocit, že nejsem sama tam byl pořád. Ta cesta by byla peklo, kdybych se cítila oddělená a nedůvěřovala v něco vyššího nebo kdybych se necítila součástí promyšleného celku. Zážitek byl tak intenzivní, že i když jsem byla zrovna na nevhodných místech, např. pro stopování, tak jsem hluboce věřila, že jsem všude správně a že jsem všude se vším spojená a cesta probíhala maximálně hladce.
Děkuji Helence a nechť nám je její cesta přínosem a dokážeme vstřebat její poselství.
Šťastné cesty do svých niter všem!
