Slovo. Můj dar. Moje zbraň.
Neumím malovat.
Neumím moc zpívat.
Někdy nedokážu udržet rostlinu naživu.
Ale když otevřu pusu, začne se hýbat svět.
Moje slova nejsou krásná.
Jsou pravdivá.
A tím bolí.
A tím léčí.
A tím jdou až pod kůži. A dál.
Umím tě pohladit větou.
Rozplakat jediným souvětím.
Zastavit čas třemi slovy.
A když budu chtít, roztrhám tě argumenty na cucky.
Jo. I to tam je. Umím to.
I to je součást daru.
Kdo dostal dar slova, nedostal jen schopnost říct pravdu.
Dostal i schopnost bodnout.
Ve správnou chvíli.
Anebo úplně zbytečně.
Nevěřím na světlo bez stínu.
Na anděly beze vzteku.
Na duchovno, co si neumí udělat srandu samo ze sebe.
Na světlo, které nespálí.
Když se mě někdo zeptá, co je můj talent, neřeknu „psaní“.
Řeknu slovo.
Živé.
Tepající.
Nebezpečné.
A přesné jako skalpel.
Tohle je má síla.
A taky má zodpovědnost.
Když chci, můžeš se mnou růst.
Když nechci, přestaneš věřit sám sobě.
Tak silné to je.
Když už promluvím, nebude to jen tak.
Uslyšíš přesně to, co jsi měl slyšet.
Dar, který se neponořil do svého stínu,
není dar.
Je iluze.
