O smrti se nemluví. Na pohřeb nechodí malé děti. Když někdo umře, řekneme dítěti, že odešel do nebíčka. Když naše milá babička řekne „Už brzy umřu”, začneme ji chlácholit „Ale babí, ty nás ještě přežiješ!” Jakoby smrt nezasloužila respekt. Jakoby byla něco temného a nepřípustného. Smrt je jako zakázané sprosté slovo a každému se z něj ježí chlupy. Když umře někdo v naší blízkosti, bereme to jako trest a křižujeme se. Hlavně, ať se to nestane mě a mým blízkým, když už je to tak blízko! Mohlo se to stát mě!
A víte, co vám řeknu? Žijete právě kvůli smrti! Jste lepší a lepší, protože se bojíte zemřít v samotě a opuštění. Chováte se hezky ke svým umírajícím rodičům, protože si neumíte představit ty výčitky svědomí, které by vás trýznily, až odejdou. Možná do svého psa kopnete jen jednou za den, protože, co kdyby na následky zranění zemřel? Až po smrti blízkého si uvědomíte, o co jste přišli.
Mami, těším se, až umřeš
Řekla jsem své mamince „Mami, těším se až budeš umírat.” Podívala se na mě zpočátku polekaně, protože tohle se přece neříká.
„Počkej, neděs se, poslechni si to. Ty jsi říkala, že víš, kdy zemřeš. A já bych chtěla být u toho. Budu tě držet za ruku a budem si povídat všechny ty domácí historky, které jsme už tolikrát slyšely. Budu ti vykládat vtipy. Pak si uděláme čas na ztišení. Pustím ti u toho hezkou hudbu a namasíruju ti obličej. Nebo, když budeš schopna tančit, budeme tančit! Rozhodně u toho budu a těším se, jak mi budeš vyprávět o úrovních, ve kterých se právě nacházíš a o pocitech v těle. Nebo si jen vedle tebe lehnu a budu tě nekonečně dlouho hladit po vlasech, držet za ruku a zpívat ti něco hezkého a otírat ti mokré čelo. Budeš to mít krásné. „ Maminka se začala těšit a má dcerka řekla „Jé, babi, můžu u toho být taky?”
A co děti? Mají taky právo umřít, kdy chtějí.
Umíte si představit, že zemřou vaše děti? Umíte, jenže si to nechcete připustit právě kvůli šíleným výčitkám, zda jste byli dost dobří, zda jste je neměli nechávat spávat v ložnici o dva roky déle a koneckonců přijdete o někoho, kvůli komu mělo smysl žít. Přežít své dítě nechce nikdo. Ale i to se stává. A koneckonců to do rodu přinese vždy něco dobrého. Protože nic není jen špatné.
Celý ten strach ze smrti je strach ze života. Místo abyste žili, zabýváte se tím, jak nezemřít. Lpíte na všech tak moc, že ani svým blízkým mrtvým nedovolíte odejít a stále oplakáváte jejich hroby.
To není nepravedlnost, ale volba duše.
Moudrý však ví, že smrt nepřijde na nepravého. Smrt se neplete. Je to zatracená jistota! Nikdy nezemře nikdo, kdo tady na světě neměl hotovo. Nikdy nezemře nikdo, kdo se v předsmrtné fázi nerozhodl odejít.
Smrt není zlá bestie. Smrt je přítel, který ti i v poslední chvíli dá vybrat. Ne tobě a tvému ustrašenému egu, ale tvé milosrdné duši, která ví, která zná, která je odproštěna od lpění a strachu. Té, která se drží svého záměru. Toho, co má zde na Zemi prožít, byť by to mělo být jen pár hodin.
Smrt je konec jedné hry a přechod do druhé.
A vedlejší účinky smrti?
Možnost zrekapitulovat poznané a zhodnotit výsledky, které jsi dosáhl, jako osobnost.
Odproštění se od všech nemocí a těžkostí těla.
Uvolnění se ze sevření duality.
Vymizení strachu.
Ztráta možnosti hodnotit dobré či zlé.
Rozpuštění se v bezpodmínečné lásce a pochopení.
Uvidění všeho, co jsi vnímal jako osobnost negativně, ve světle přijetí a pochopení.
Návrat domů. Tam, kde to skutečně znáš.
Tak čeho se pořád bojíš? Jestli máš zemřít, stejně zemřeš. Protože to chceš. Protože ses rozhodl. Možná na poslední chvíli, ale je to tvé rozhodnutí. Jen se přestaň brát tak vážně a nepostradatelně, člověče.
