“Stále cítím křivdu.” řekla mi Eva čtvrtý den v Průvodci supravodivostí.
Křivda nevznikla tím, co se stalo, ale tím, že to zůstalo viset někde mezi tělem, které si to nějak zařídilo, a hlavou, která by tomu chtěla rozumět.
Někdy stačí úplná blbost. Tón, slovo, mírně nakloněná hlava, která připomněla něco z dětství, co už se mělo dávno zapomenout, jenže tělo to nezapomnělo. Ne proto, že by bylo slabé, ale protože nezapomíná vůbec nic. Nepracuje s minulostí, neuchovává příběhy. Jen uchovává napětí.
Když přijde podobný podnět, tělo to pozná první. Změní se napětí ve svalech, zadrží se dech, obličej je o milimetr výš nebo níž, zorničky utečou doprava. Nikdo si toho nevšimne. Ani ty ne. Ale ono už ví.
Změní se signál směrem k mozku i směrem ven. A hlava na to naskočí a jede.
Najednou to není jen mikrospasmus ve žvýkacím svalu. Je to „oni mi nerozumí“. Nebo „zase jsem zklamal“. Nebo „tohle si nenechám líbit“.
Ve skutečnosti si necháváš líbit úplně všechno. Tělo to dávno spolklo a hlava se teď snaží zpětně dohnat význam toho pocitu.
Jenže žádný tam není. Není tam nikdo, kdo by ti to udělal. Není tam nic, co by se muselo změnit. Jen reakce. Rychlá, přesná. Opakovaná.
Někdo tomu říká trauma. Někdo karma. Někdo program.
Tělu je to jedno. Tělo se prostě stará. Dělá to nejlepší, co umí, s tím, co má.
A když si ho přestaneš brát osobně, začne být v tom, co dělá, nesnesitelně pravdivé a rychlé.
Ten příběh k TOMU pocitu přiřadila hlava. Není důležitý. Nemusíš se mu věnovat.
Uhni té emoci z cesty a uvidíš tu rychlost.
