Kolikrát už jste slyšeli, že jste tvůrci své reality? Že máš sílu „vytvářet“ svět podle svých přání, myšlenek a vizí?
Zní to nádherně. Ale taky to dává egu touhu po moci. Co když to není úplná pravda? Co když jsme tu ne proto, abychom tvořili, ale abychom se dívali? Co když to, co považujeme za tvůrčí proces je jen reakce mysli na to, co už bylo dávno napsáno?
Mysl jako konzumentka příběhu
Mysl miluje iluzi kontroly. Když se jí něco zdá jako výsledek jejího rozhodnutí, věří, že tvořila. Ale mysl jen čte příběh, který už běží. Realita je film, který byl natočen a ona ho teď sleduje – někdy s napětím, někdy s odporem, jindy s vášní a nadšením.
Mysl si jen myslí, že tvoří, ale pouze konzumuje již napsané události v příběhu. A to je ono. Vše už tu je. TOHLE už je ONO!
Tvořivost mysli není skutečná tvorba, je to jen filtrování reality podle minulých zkušeností a představ o budoucnosti.
Čas jako klam
Čas je nástroj, díky kterému vzniká iluze změny. Jenže když odejmeš čas, zmizí i pojem tvorby. Proč? Protože tvorba existuje jen v budoucím čase a ten není. Všechno už je TEĎ. V přítomném okamžiku se nic netvoří. Jen se děje.
Mysl ale neumí být bez času. Když jí sebereš plánování, budoucnost, rozhodování a domněnky, zpanikaří. Právě tady přichází zlom: místo tvoření přichází přijetí. Místo úsilí přichází důvěra.
Supravodivý prostor, kde není co tvořit
V supravodivém prostoru , jak ho vnímám já, není nic, co bys měl udělat. Všechno se děje samo, automaticky. Děj je napsaný se všemi tvými závislostmi, snažením, radostí, leknutím, nemocemi….A ty jsi tu, abys ho viděl. Uvolněně. Bez zásahů.
Lidé se mě často ptají „A co když s mi nelíbí, co prožívám?“ Tak vytváříš odpor a bude ti nepříjemně. Tuto situaci bude chtít mysl automaticky zmenit. Ale i to je dané. Pokud tedy neumíš dát pryč touhu po změně stavu, tak se „snaž“ ho měnit. Mysl samu sebe vyčerpá.
Tvorba jako spolurezonance
Tady přichází zvrat. Možná netvoříš tak, jak si myslíš – ve smyslu výběru nebo rozhodnutí, ale spolurezonuješ s tím, co už je. Ladíš se na frekvenci daného děje. Když souzníš, děj tě hladí. Když vzdoruješ, děj tě bolí. Ale pořád je to TEN SAMÝ PŘÍBĚH.
Svoboda je ve vidění ne v tvoření
Pravá svoboda přichází, když pustíš představu, že je třeba něco měnit, tvořit nebo řídit. Když přestaneš „dělat“ a začneš „být“ sooučástí daného děje, tak jsi v přijetí tady a teď. Kde už všechno je.
Přestaň bojovat o lepší realitu. Uvidíš, že ta tvoje, právě teď, je mistrovské dílo. jen jsi na něj možná koukal skrze filtry mysli, která se snažila tvořit. A přitom to jedině, co stačí JE VIDĚT.
