Dnes bych se ráda zmínila o dětech a jejich vztahu k vaší práci.
Pokud nejste vyloženě umělec, že kolem vás děti chodí po špičkách a jsou pyšní na to, co děláte, tak většinou vaši práci nenávidí. Nechtějí, abyste tam chodili. Děti podvědomě ví, že je to špatně. Dnešní děti nám mnohem více ukazují, jak nesvobodní jsme, jak si mnoho věcí nedovolíme. Chtějí více svobody pro sebe i pro vás. Odmítají plnit nesmyslné úkoly a ostře se vůči tomu staví už v útlém věku. Pláčou, když od nich odcházíte a na co dříve stačil pohlavek, na to už dnes nestačí ani párek psychologů. Děti nás nutí ke změně. Pokud s nimi chcete ve zdraví přežít, je třeba se jim, sakra, přizpůsobit a pochopit jejich poselství.
Peníze nerostou na stromě
Jako rodiče dětem samozřejmě vysvětlujeme, že do práce se chodit musí. Stejně tak, jako ony musí chodit do školy, tak my musíme chodit do práce. S tím rozdílem, že když ony nebudou mít plnohodnotné vzdělání, vy půjdete sedět. Pokud vy nebudete mít klasickou práci, rozhodně sedět nepůjdete. Dnes už ne.
Maminka mi vyprávěla, jak za komunistické éry bylo trestné do práce nechodit. Stačil jeden den, kdy jste neměli potvrzení o nástupu do zaměstnání a šli jste si sednout do chládku. Už chápu
a rozumím éře pankáčů, kteří tento systém přišli nabourat a raději seděli v chládku, než aby celý život dělali, co je nebaví. Samozřejmě je to extrém. Ale extrém musí zviditelnit opět extrém, jinak zůstane nepovšimnut.
Druhy oběti
I toto paradigma způsobuje stálé setrvávání v roli oběti. Namítnete, že nejste oběť? Opravdu? Opravdu jste zaměstnaní a cítíte se svobodně? Vůbec vám nevadí, že máte předem určeno, kdy pojedete na dovolenou, kdy můžete domů za dětmi, kdy můžete na svačinu? Pokud vám to nevadí, jste už zřejmě profesionální oběť. Pokud vám to vadí a nic s tím neděláte, jste dobrovolná oběť, a pokud s tím chcete něco dělat, jste diskvalifikovaná oběť.
-
Profesionální oběť
To už je člověk na často antidepresivech. S naprosto odevzdanou svobodnou vůlí. Už v dětství byl zvyklý, že mu rodiče hodně zakazovali a přikazovali a nesměl se vzepřít jejich vůli.
I v dospělosti žije pod jejich vlivem a často dbá na jejich názor. Pozor, to neznamená, že má se svými rodiči harmonický vztah! Nemusí to tak být. A většinou je tomu právě naopak. Je to člověk zvyklý trpět. Už mu ani nepřijde, že trpí, protože od dětství zažívá stejné pocity nesvobody a není schopen sám sebe motivovat. Žije ve stylu vina x trest. Pracuje výhradně ve společenství lidí, řeší jejich životy, aby nemusel řešit ten svůj, často soucítí s každým trpícím a pokud jeho svoboda projevu byla v dětství a v mládí omezována opravdu striktně, potlačuje agresi, která občas vykoukne na povrch, nezřídka pod vlivem alkoholu.
Je zvyklý trpět a tak už mu to ani nevadí, nebo alespoň hraje, že mu to nevadí. Jeho neútěšná situace je pro něj tak těžká, že si mozek nepříjemné situace sám staví do pozitivního módu. Jinak by to nebylo možné vydržet. Např. „vždyť je to fajn, že jsem do noci v práci, aspoň se vyhnu odpolední dopravní zácpě.“
Tito lidé mají každý své závislosti a berličky, které jim vypínají mozek před skutečným světem.
Vzdělání u tohoto typu nemusí vždy hrát hlavní roli. V rolích profesionálních obětí jsou i lidé s vysokoškolským vzděláním i na vysokých postech. Nezřídka pak dělají tzv. bílé koně.
· Dobrovolná oběť
Má většinu společných znaků s profesionální obětí, ale už ví, že trpí a nebojí se to sám před sebou přiznat. Pokud se rozhodne se svým stavem opravdu něco dělat, má vyhráno. Bohužel se tyto typy většinou stáhnou do své role oběti a jsou z nich věční stěžoválci. Stěžují si na cokoliv, od počasí, po manžela, přes děti, práci, školu atd. Je to jejich styl vyjadřování. Je to styl jejich komunikace. Odhodlání hledají až na posledním místě. Odhodlání k akci je pro ně taková poslední možnost, kterou jsou ochotni udělat. Nejčastějším nešvárem dobrovolné oběti je, že hledá způsoby, proč to nejde, místo aby hledala důvody, aby to šlo.
Velmi rádi vymýšlí katastrofické scénáře, aby si potvrdili, že se jim opravdu nevede dobře, ale že za to mohou okolnosti. Ne oni sami. Odmítají převzít odpovědnost za svůj život a za to, že si sami rozhodují, jak se jim v životě bude dařit. Jsou pesimističtí, nedávají sobě ani druhým šanci bez skutečného vyloučení všech rizik, které by mohly nastat. Jsou přepečlivě opatrní na své děti, pedantsky dozorují jejich život a opět je jejich přemíra péče o druhé jen projevem jejich vnitřní frustrace s vlastního zpackaného života. Neumí se hnout z místa. Ví, že by měli, touží po tom a i přesto jen vyvolení jsou toho nakonec schopni. Ostatní setrvávají v rolích chudinek a chudáčků, se kterými se život nemazlil a proto jim je, jak jim je. Že to mohou lusknutím prstu změnit je pro ně pouze těžko dosažitelná a nesmyslná informace. Na ně prostě běžné techniky a pravidla neplatí. Oni „to mají jinak“. Podle nich zkusili všechno, co by jejich situaci zlepšilo, ale marně. Dobrovolně se smířili s tím, že budou trpět a tak trpí.
Nešťastný člověk nedovolí, aby bylo šťastné jeho okolí.
Jsou sami sobě velikými soudci, a když se zdá, že by jim mohla do života přijít nějaká ta svoboda, tak se sami opět uvrhnou do nějakého úkolu. Navštěvují rodinné sešlosti, které nenávidí a okolí utvrzují v tom, že musí. Nahromadí svým dětem deset mimoškolních kroužků denně a tvrdí, že musí, protože to přece dělají pro jejich dobro. Přebírají úkoly za kolegu, protože bez nich by splnění úkolu určitě nebylo tak precizní. K práci začnou studovat, i když to jejich dosavadní profese nevyžaduje. Roky se trápí s titulem, aby jim nakonec byl platný jen při předložení občanského průkazu. Trápí je vztahy v rodině, kdy ostatní nejsou ochotní je chápat a tolerovat. Přátel moc nemají, ale mají velikou zásobu známých, se kterými si mohou navzájem lízat rány a skrytě se předvádět, kdo z nich se má hůř a kdo podstupuje větší nepochopení od okolí.
A když osobní katastrofy dojdou? Je přece tolik lidí, kteří trpí! Velmi rádi přebírají smutky
a nezdary svých známých, rodiny a v konečné fázi i nemilosrdné osudy celebrit a veřejně známých osobností. Myslí si, že soucit je správný, že tím dojdou vykoupení a získají hodnotu a nálepku laskavého člověka.
Opět je tento způsob života pouze skrýváním vlastního velikého žalu, jehož vynesení na světlo by bylo mnohem bolestivější než zviditelňování bolestí druhých.
· Diskvalifikovaná oběť
Tento člověk už má plné zuby sám sebe, svých dosavadních postojů. Nejprve zjistil, že vydržet s okolím je hrozně těžké, protože všichni mají těžké životy a každý si stěžuje. Následně pochopil, že druzí jsou odrazem jeho vlastní komunikace se světem a prožil veliký a potupný „AHA“ moment. Přiznal sám sobě vlastní míru odpovědnosti za všechno, co se mu doposud dělo a doznal, že tak jak se k němu chová okolí, takové on má vnitřní nastavení a okolí mu toto nastavení pouze zrcadlí.
Vyhledává více samotu, aby se podrobil podrobnému zkoumání sebe sama. Stále ještě komunikuje stylem oběti, ale vždy dojde k uvědomění, že to tak je a že se pokusí příště zachovat jinak. Je sám sobě vlastním programátorem. Nesnese omezování okolí a jakýkoli příkaz, se kterým není úplně v souladu, ho zvedá ze židle. Probouzí se a vidí iluze, ve kterých žil, a které si sám stvořil.
Ještě neumí na sto procent pracovat se svými emocemi smutku a strachu z neúspěchu a vlastní odpovědnosti, ale uvědomuje si, že i tohle je pouze imaginární.
Vnímá, jak se mění okruh jeho přátel. Jak pomalu mizí ze života lidé, kteří odpovídali jeho dřívější energii.
Může dokonce přijít o práci i o velmi blízké lidi, ale tak nějak tuší, že je to dobře a poslouží to jeho rychlejšímu růstu.
Do jeho života se vkrádá pokora a vděk za vše, co se kolem něj děje.
Už nedovolí druhým, aby s ním či s jeho časem samovolně bezohledně nakládali. Chrání si své pečlivě vybudované osobní hranice a není ochoten tam kohokoli vpustit. Bezpečí cítí v sobě samém.
Kráčí životem pozornějšího pozorovatele.
Prošel si všechny fáze oběti.