Proč úkon, který vykonávám pro sebe a své potřeby dělám s radostí, rychle, samovolně, bystře, bez kolísání a prokrastinace a to samé pro někoho jiného mi činí potíže?
„To z čeho cítíte radost a jde Vám samo, to dělejte, to je Vaše cesta.“
A tak jdu do toho. Bez očekávání, s plánem, že se chci věnovat psaní, přednášení a pořádání zážitkových a transformačních pobytů pro ženy i muže. To mě baví. To mi jde samo.
Ale trvalo mi dva roky, než jsem na to přišla. Roky zkoušení a chození od ničeho k ničemu. Roky beznaděje, že nic neumím, nemám dostatek vzdělání a zkušeností. A tak jsem se s pomocí boží a pár známých pustila do něčeho, co mi šlo. Psaní. A šlo mi to už od školy, jen jsem tomu nikdy nevěnovala skutečnou pozornost. Několikrát za život jsem něco napsala a lehce publikovala na sociálních sítích. Vždy to mělo kladný ohlas, ale živit se tím? Kdo by to proboha četl? A četl. Nebylo toho moc, ale tři stovky čitatelů mého „ničeho“, to už se mi líbilo.
Důležité bylo začít.
Zítra uvidíme, jak na tom se svým odhodláním budu dále, ale věřím, že poroste. Že když jsem se rozhodla, tak Vesmír opravdu spojí síly a bude makat za mě. Já budu jen prostředek a to tělo, skrze které to nechám dít .