„Už mě nebaví to rozdělování na mužské a ženské role!” Vážně?

Rozmohl se nám tady takový nešvár a to popírání mužských a ženských rolí.

Jako jo. Proč ne, ale tohle často tvrdí ti, kteří se se svou rolí muže či ženy neumí popasovat a tak se jí dobrovolně vzdali. Protože jsme přece bezpohlavní bytosti. Rozuměj, jako duše.

Mužské a ženské role nenexistují. Vážně?

Ach ano. Zase chceme přeskočit nějakou třídu, protože je to jednodušší a na co bysme se učili násobilku, když přece máme kalkulačku. Jenže pak se dostaneme do situace, kde máme pouze mysl a prsty a jsme v háji. A to stejné je se vztahovými mužskoženskými rolemi.

Nasyť se svou rolí a pak se ona sama začne smazávat

Není možné odmítat mužské a ženské role, když jsem je plně neimplantovala do svého bytí. Pokud ještě neumím být ženou, ale umím skvěle všecky mužské práce, tak mi přijde do života chlap a já mu budu brát jeho sílu, protože to přece umím mnohem lépe. Jestliže jsem muž a starám se o miminko své manželky tak svědomitě, že jí ho předávám jen na kojení, beru jí tím sílu a ona se začně cítit jako méněcenná. A mnohdy to ani sama nedá najevo, sama sobě namluví, že to tak chce a pak za pár let na terapii zjistí, že má na sebe hlubokou zlost, protože jí byla vzána role!

Role existují a jsou po určitý čas velmi nutné!

Smiřte se s tím, že muž i žena mají různé role. Už jen proto, že mužské i ženské tělo je stavěno na úplně jiný výkon, na jiné prožívání a jiné myšlení. Není tedy možné, aby oba dělali totéž a zachovali si svou polaritu!

Kdo polaritu ovládá?

Svou polaritu ovládáme my sami. Nejlépe je, pokud jsou obě v rovnováze. To však neznamená, že si nezachovám tu svou dominantnější. Naopak, čím více vyrovnávám své polarity do rovnováhy, tím více se stávám tím, kým mi bylo přírodou předurčeno býti. A je to pro mě přirozené, snadné a hlavně příjemné.

Pokud vás popuzuje rozdělování mužskoženských rolí, tak v sobě něco odmítáte. Odmítáte možná přijmout svou roli, protože vás příliš svazuje. Tak jak muž přijetím své role přirozeně sílí, má více zakázek v práci, je větší autoritou pro děti, vyvolává větší zájem u žen a je ten, kdo rozhoduje, tak žena zase svou fyzickou sílu začne ztrácet a stává se více láskou, vytváří doma něhu a měkko, touží po rodinném hnízdu, po dětech, baví ji péče o druhé atd.

Jsme tedy bezpohlavní bytosti nebo ne?

Až plně zvládnete své role, tak si stále necháte ty své mužskoženské základní, ale budete umět kdykoliv druhou polaritu umět vytáhnout. Tzn. nenosím těžké tašky, protože to rád dělá můj muž, ale když tam není, mé tělo si vytáhne mou mužskou polaritu a zvládne to. Pak tu „schopnost” zase odezvdám partnerovi a skutečně mi začně dělat fyzický problém tahání břemen. Proto třeba slabounká žena nazvedne automobil, když stojí na noze jejího dítěte.
Nebo jako muž běžně nerozumí emocím své dcery a přenechává to na manželce, tak když ona není k dispozici, zapne si empatický mód a dcerku pochopí a uchlácholí sám.

Ve vztahu, kde panuje důvěra a láska a oba přijali své primární i sekundární polarity se skutečně rozdíly začínají smazávat. Pokud by však oba vykazovali stejnou polaritu, přestanou se přitahovat. Budou spíše dobří kamarádi.

Čím se polarita určuje?

No právě těmi rolemi a zážitky z dětství a ze života. Proto nabádám, harmonizujte si muže a ženu zevnitř a přenechte svým partnerům opravdu jejich role. Uvidíte, jaké to ve vztahu i v osobnostním rozvoji člověka dělá zázraky, jak se vám začne dařit, máte mnohem větší invenci a budete klidnější a vyrovnanějši. Nechte muže, ať vám otevírají dveře, nosí těžké tašky, vyměňují pneumatiky a muži nechte ženy o vás pečovat, starat se o domácnost, péct koláčky a odpočívat. Až se naučíte být, kým jste, pak bude jedno, kdo co dělá, protože už si sílu nebudete brát navzájem, jen zvládnete polaritní tok přelévat mezi sebou.