„Už to nějak dožiju.“ Jak být mrtvá zaživa.

„ A tak jsem si řekla, že to už dožiju.” Řekla padesátisedmiletá žena, která neumí odejít od svého manžela. Každý den, několikrát za den přemýšlí nad tím, zda s ním má zůstat nebo ne. Není na ni zlý, mají se dobře, mají peníze, dovolené, on ji však v životě tak zlomil srdce, že už to nedokáže dát zpět do rovnováhy. Kdyby odešla, ví, že by mu ublížila a to nechce. Nechce, aby skrze ni prožíval bolest. Bude radši hodná holka. To přece umí. To je její komfortní zóna.

„Je to pro mě vlastně pohodlnější.” řekla Eva.

„Pověz mi něco o své mamince.” Vybídla jsem ji.

„No moje maminka neměla moc vlastní život. Podřizovala se tátovi, ten ji podváděl a ona mu to trpěla. Nakonec s tátou zůstala a docela brzy pak zemřela na rakovinu.”

„Slyšíš, co jsi právě řekla?”

„Ne, co?”

„Právě jsi popsala scénář svého následného života, pokud se nerozhodneš opustit jistotu a přeslechneš volání své duše, která chce ukončit toto rodové potlačování ženství.”

Možná jsem byla trochu krutá, mohla jsem to Evě sdělit trochu mírněji, ale jsou chvíle, kdy není čas na mazání medu kolem pusy. Potřebujeme nadhled člověka, který je pro nás autorita, kterého si třeba vážíme a toho jsme schopni uslyšet.

Pokud si ona žena zvolí jistotu a zůstane s manželem, se kterým být nechce, ale nemá pro sebe a pro okolí pádný důvod, kterým by se ospravedlnila, zvolí stejný scénář, jako její maminka. Pravděpodobnost je téměř stoprocentní.

Pokud však zvolí nejistotu, co se stane?

• Bude se muset naučit, že její vnitřní hlas je silnější, než případné výtky okolí (které stejně tvoří nejvíce naše hlava)
• Naučí se pracovat se svými strachy, které vždy vyplavou napovrch, když vstupujeme do nové životní situace.
• Zjistí, že je silnější, než si myslela, protože situaci zvládla.
• Uvědomí si, že má ještě 30-40 let života podle svého scénáře, a podiví se, že to neudělala dávno.
• Jasně uvidí, že naprostá většina jejich strachů byla jen v hlavě, že s realitou nemají nic společného.
• Uvidí své talenty popřípadě najde své nové koníčky, protože když si člověk dovolí být sám a nežehrá nad svým osamocením, objeví se automaticky krásné, naplňunjící výzvy.
• Volání duše, které uposlechne ji bude láskyplně odměňovat každý den.
• Začne si vážit sama sebe. Zvládla tu nejtěžší výzvu, kterou si neuměla ani představit, že by někdy zvládla.
• Vystaví si hranice a už se sebou nenechá nikdy zametat. Už není koště. Je to silná bytost.

Svět tě takto nepotřebuje

Často bývá partnerství či manželství to jediné, u čeho jsme vydrželi, co jsme zvládli a co se nám povedlo (i kdyby bylo hrozné). Se stále se zvyšujícím věkem si neumíme představit razantní změny. Pokud však žijeme celou dobu život druhého a pro druhé a sami svůj hlas udusáme do prachu zapomnění, jsme v tu ránu pro svět zbyteční. Začneme stárnout, nemocnět a zemřeme. A to v lepším případě. V horším případě onemocníme tak, abychom byli na druhém závislé a on nás opustí s mladším a zdravějším kouskem.

V každém okamžiku máš však možnost zvrátit tuto svou volbu a začít znova.

Chci pro sebe to nejlepší nebo nic

Zvol na první místo sebe. Možná nevíš, proč to máš udělat, jen cítíš, že by to bylo ono. Možná máš tisíc důvodů proti a pro je jen blahý pocit a touha po svobodě. Udělej to. Nemůžeš udělat chybu. Můžeš jen prožít další zkušenost.