Sebeláska. Jak vznešené téma.
„Dokud se nebudeš mít rád, nebudeš moct milovat ostatní!“ – říkají všichni.
Dokonce i já jsem měla (a pořád mám!) slavný kurz „Sebevědomí je produktem sebelásky“, se kterým jsem roky objížděla české i slovenské kotliny.
(Pokud bys chtěl sebelásky ještě dosahovat a na pár let tím ulevit své mysli – než ti zase setne hlavu – kurz je stále v prodeji. 
Ale proč je vlastně sebeláska tak zásadní?
Proč se tolik nutíme do toho „mít se rád“?
Protože v tom hledáme zisk.
Chceme si sebeláskou vysloužit lásku druhých.
Zájem. Přijetí. Pochvalu. Nálepku: „Hele, ten se má rád!“
Myslíme si, že když budeme milovat svoje tělo, tak se uzdraví. Nebo aspoň zhubne.
Ale kdyby nám sebeláska nepřinášela žádný užitek, kdo by o ni vůbec stál?
My jsme přitom sami o sobě tou nejčistší láskou. Jen ona si klidně žije sen na Vendulu, Martu nebo Jirku.
A ti se – překvapivě – nemají rádi. Protože mají křivé nohy, žádný talent nebo si nechávají sr*t na hlavu.
A tak přijde terapeut a řekne:
„Hele, kámo, musíš se mít rád.“
A jupí, máme tu další manipulaci – další snahu, jak ovládnout neovladatelnou realitu.
„Neříkej o sobě, že jsi kráva! Tvoje tělo to slyší!“
No jasně. A hned si na základě toho vyrobí rakovinu. V už dávno napsaném příběhu.
Co kdybychom to ale prostě… přijali?
„Nemám se rád. Fakt to nejde. No a co.“
Budu žít to „nemám se rád“ se vším všudy, když už to tady je.
Nebudu to řešit. Nebudu se tím trápit. A klidně to i řeknu nahlas.
No a?
Jakou zbraň by v tu chvíli měla mysl?
Žádnou. Tak přeskočí jinam. To je její rutina.
Dokud je osobnost aktivní, není možné se na sto procent přijmout.
Mysl přeskakuje z jednoho nedostatku na druhý. To je její práce.
Sebeláska je jen další šikovná iluze, jak se pokusit dosáhnout něčeho, co vůbec není dosažitelné.
Já osobně ráda říkám:
„Je tak těžké mít rád lidi. Buď jsou hloupí, nebo smrdí, nebo jsou zlí.“
A sebeláskový kouč na to:
„Nemáš rád sebe, proto nemáš rád lidi.“
Bože, jak já se snažila! Milovat sebe. Vidět v druhých to nejlepší.
Vždyť přece takoví jsou! Já to vím! No jo. Jenže pak je tady moje ego.
A to nechce milovat druhé. Ani sebe. Protože kdyby to udělalo…Byl by konec hry.
A to si ono vůbec neumí představit.
Tak ho nechme.
Nemějme rádi ani sebe, ani ostatní. Povolme se do toho.
A dveře do Supravodivosti se rozrazí.
A pokud už jsi ve fázi, kdy ti ze všeho toho „pracování na sobě“ teče z uší, mám pro tebe Orientaci v supravodivém prostoru – takový úlevový manuál pro unavenou mysl, která chce konečně spočinout.
